Jsem samozřejmě, pro tentokrát, rád, že třeba Martin Zvěřina z LN, označil Hájka, Knížáka, Hibsche a Semína, kteří stojí v čele šiku ostře kritizujícího Halíka, za „reprezentanty sekty, která svého proroka vidí na Hradě a jehož jméno obyčejní občané smějí bez povolení vyslovovat jen v předklonu…“. Těžko se jejich postoj, v případě Hájka akcentovaný osobními urážkami a maloměšťáckým útokem na Halíkovu osobní integritu, dá nazvat jinak. Václav Klaus kolem sebe shromažďuje skupinu oddaných patolízalů, kteří volají do zbraně kdykoli se někdo kriticky vyjádří o jeho názorech a zdá se, že mu to vyhovuje. On sám se totiž nemíní obtěžovat sestoupit z piedestalu prezidentského úřadu a nechat své názory prověřit v diskuzi. Nedávno proto musel každý český vlastenec při sledování dvacetiminutového interview, které Klaus absolvoval během svého pobytu v Austrálii, zatlačit slzu v oku – věřím tomu, upřímně, že i ti nejzarytější odpůrci by s Klausem rádi změřili síly v otevřené debatě. A věřím tomu, opravdu upřímně, že by bylo co poslouchat. Klaus stojí sice na okraji evropského, potažmo světového, myšlenkového světa, ale určitě tam se svými radikálními názory není osamocen. A navíc: i přes některé vyložené bludy, je to přeci jen protřelý diskutér, který nejednoho českého politika dostal na lopatky – ne argumenty, ale uměním „znásilňovat“ diskuzi k obrazu svému.
Co tedy poslední útok na Halíka, který si dovolil prezidenta kritizovat za několik významných nesrovnalostí mezi jeho dlouhodobým politickým přesvědčením a obsahem svatováclavského projevu, vypovídá o stávajícím hradním názorovém konsenzu? Abychom pochopili reakce Hájka a ostatních, je potřeba se nejprve podívat na světonázor, který zastává Halík. Jeho pohled na svět vychází, logicky, z desetiletí trvající zkušenosti sociologa, terapeuta, ale hlavně katolického kněze ovlivněného a ovlivňovaného ostatními náboženskými proudy. Halík se dlouhodobě snaží přiblížit složitý svět křesťanské víry všem neznabohům, všem tzv. „vzdáleným na blízku“. Snaží se otevřít zatuchlý a staletí nevětraný svět mechanizované katolické víry niternému prožitku každého člověka: Halík ale pomyslným „zlidšťováním“ oficiální katolické víry toto téma nevulgarizuje, nesnaží se jí využít pro vlastní cíle, natož pak zjednodušit složitost lidské duše a lidského prožívání vůbec. Neuhýbá před paradoxem lidského utrpení, vyzývá k rozpoznání „kříže“ v životě každého z nás a tím zároveň přirozeně akcentuje konzervativní hodnoty: odpovědnost, lásku k bližnímu, význam rodinného zázemí a duševní integritu. Konečnost. Halík o těchto tématech nepotřebuje teatrálně horlit, jeho život mluví za všechno: proto každou jeho knížku vítám s neskrývanou radostí. Halík je jedna z nejvýznamnějších postav českého duchovního světa: já osobně k němu vzhlížím s velkým obdivem a úctou a je mi úplně jedno, že to třeba může znít pateticky.
V čem se tedy liší svět Hájka, resp. Klause, a Halíka? Odpověď je jednoduchá: tomu prvnímu lze prostě autenticitu jeho přesvědčení jen těžko uvěřit. Tím nechci říct, že Halíka považuji za světce: jak vyplývá z jednoho příspěvku ve sborníku připravenému k jeho 60. narozeninám, musí to být někdy nesnesitelně ješitný patron – sám se kdysi vyjádřil, pokud se nemýlím, že tuto vlastnost mají zřejmě s Klausem společnou. Ale i přes jeho charakterové vady jsem přesvědčený, že ten naruby vyšívaný koberec, jak Halík v jedné ze svých knih nazval lidskou životní pouť, bude po svém dokončení v případě tohoto českého křesťanského intelektuála stát opravdu za to.
Upřímně, o Klausovi ani Hájkovi se nic podobného nedá říct. Navíc, připadá mi víc než podezřelé, že se laissez-faire prezident a jeho ekipa ohánějí vírou, morálkou a bohem, a to v postmoderním světě, který už jazyku klasicky pojímané víry nerozumí (což Klaus ví lépe než ostatní). Západ si svého Boha za dvě tisíciletí stačil dosyta prožít, ale také zabít, a to hned dvakrát. Poprvé v osobě Ježíše, podruhé v období osvícenství, což se ukázalo jako zásadní pro další vývoj západní společnosti: křesťanské desatero si totiž svou cestu našlo do našich životů nejen skrze nereflektované vzývání Ježíše a Panny Marie („pane bože!“, „ježišmarjá!“), ale hlavně skrze všechny základní právní, ale i zvykové normy řídící naše životy. Nechci tvrdit, že to je ideální stav, ale mně osobně se ve společnosti, která odsuzuje princip „oko za oko, zub za zub“ žije dobře (samozřejmě že by mohlo být lépe).
Jsem proto přesvědčený, že západní člověk už „klasického Boha“ k životu nepotřebuje, protože už jeho jazyku nerozumí. Co potřebuje k životu je niterný vztah k posvátnu (Ježíšovi), který je navýsost soukromou záležitostí a jehož formu si každý člověk musí určit a prožít sám. O ničem takovém Klaus, ani Hájek nemluví – dokola opakují fráze o „pravých“ hodnotách a používají konzervatismus a nově také „víru“, jako návod, jak se zorientovat v chaotickém světě ohrožovaném různými druhy „pokrokářů“, a dělají to způsobem, ze kterého je mi dost špatně od žaludku. Navíc, o tom, co opravdu západní společnost ohrožuje odmítají vést debatu jak doma, tak i za hranicemi. Nechtějí vysvětlit, jak konkrétně jsme ohrožení ztrátou identity a oslabením národní hrdosti, jaké nebezpečí nám hrozí od homosexuálů a kdo je hlavním proponentem celosvětového environmentálního spiknutí. Neříkám, že by se o těchto otázkách nemělo diskutovat – je jasné, že češství prožíváme úplně jinak než před 150 lety, že existuje vědecký proud, který zpochybňuje globální oteplování a že v Evropě existuje problém s integrací minorit – jen mě rozčiluje skutečnost, že Klaus a spol. se nijak nenamáhají komplexnost a chaotičnost dnešního světa popsat tak, jak by se na hlavu státu a jeho kancelář patřilo. Namísto toho svou populistickou „pivní“ filipikou snižují význam prezidentského úřadu, srážejí kvalitu domácího politického diskurzu a zásadně oslabují také pozici ČR v zahraničí.