Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Osvícení

Jedním z nejerudovanějších odborníků v oblasti zen-buddhismu byl Daisetz Teitaro Suzuki (1870-1966), který se nejenže zasloužil o  překlady nejvýznamnějších původních děl zenu z japonštiny do angličtiny (Lankvatara Sutra-Mahayana Text), ale stal se také svým svým způsobem guruem pro mnohé významné osobnosti (J. Cage, Allan W. Watts a další).

A právě v jedné z jeho knih jsem našel jeden z nejvýstižnějších a přitom nejjednodušších popisů iniciace zájmu o náboženství a tázání se po smyslu vůbec (ponechám v anglickém překladu):

"The religious consciousness is awakened when we encounter a network of great contradictions running through our human life. When this consciousness comes to itself we feel as if our being were on the verge of a total collapse. We cannot regain the sense of security until we take hold of something overriding the contradictions….The contradictions however in most cases assert themselves in the field of the will. When we are assailed on this side, the question is felt most acutely, like a piercing arrow. When the will to power is exposed to constant threat in one form or another, one cannot help becoming meditative about life." (Mysticism: Christian and Buddhist,Routledge Classics,2006)

 Boj mezi tím, co se nám předkládá jako přirozený běh věcí a co v poslední instanci akceptujeme jako naši zkušenost, a vlastními představami o tom, jak by měl "náš svět" vypadat, je všeprostupujícím motivem lidského života. Způsobuje všechny ty malé i velké tragédie, ale také radosti, našich všedních dnů. Do jisté míry je možné říct, že se ten boj dá docela bez problémů zvládat až do té doby, než dojde k událostem, které se dotýkají základních témat našich životů: partnerských vztahů a lásky, otázek života a smrti. Ve chvíli, kdy je naše sebejistota pramenící z iluze možnosti ovládat naše životy do hloubky otřesena, dochází k tomu, že se naše vědomí pod vlivem krize změní, posune se do jiné roviny. Dobrým, a nejméně drastickým (i když ne méně bolavým), příkladem je zlomené srdce: myslím, že to byl Osho, kdo v jedné ze svých knih zmiňoval staré přísloví o tom, že dokud se srdce nerozlomí na dvě půlky (…zlomila mi srdce), člověk se nenaučí bezpodmínečně milovat. Osobní krize se promění v příležitost k novému náhledu na život a bytí vůbec a v této chvíli prostě není možné, aby člověk nezačal o životě přemýšlet z jiné perspektivy.

Reklama

Existují ale také daleko složitější a drastičtější cesty k proměně vědomí než je sice bolavá, ale ne destruktivní (ve většině případů) zkušenost citového strádání. Christina Grofová, manželka Stanislava Grofa, československého emigranta a psychiatra, který vyvinul metodu holotropního dýchání, prošla složitou osobnostní krizí než dospěla, na pokraji fyzického a psychického zhroucení, k bodu zlomu: "V den, kdy jsem se svým alkoholismem dopadla na dno, jsem se dostala na kolena. Nebylo to z vlastní vůle. Neměla jsem to v úmyslu. Neprobudila jsem se toho rána a neřekla si: dnes to vzdám. Zážitek úplné, ryzí bezmoci vstoupil do mého života a převálcoval mě jako smršť. Byla jsem přinucena vzdát se silou mocnější než ta část mě samé, jež se po léta snažila vytrvat. Ten den v matně osvětleném růžovém pokoji centra pro léčbu závislosti jsem se tomu poddala. Venku kvílela zimní vánice a já jsem se vzdala iluze, že je se mnou všechno v pořádku, že jsem jiná, že nemám stejné problémy jako ostatní kolem mě, kteří bojují se závislostí. Vzdala jsem se přeludu, který mi namlouval, že nemám problémy s pitím, i když se všechny stránky mého života hroutily" (Žízeň po celistvosti, Chvojkovo nakl. 1998)

D. T. Suzuki zasvětil celý svůj život studiu zenu, který je, podle mého svou povahou daleko blížší západnímu světu než jakékoli jiné náboženství (pokud vůbec zen můžeme nazývat náboženstvím). Knihy jako Velké osvobození – úvod do zen-buddhismu, 3 díly Esejů o zenu nebo Mysticismus: křesťanský a buddhistický, patří mezi jeho nejznámější díla na toto téma. Z mého pohledu nejzajímavější  knihou je ale Cesta k osvícení – a nejenom proto,že se v jeho názvu vyskytuje to magické slovo osvícení. Povahu tohoto zážitku popisují mnozí jako konečnou zkušenost na cestě za štěstím a naplnění v životě. Někteří tvrdí, že ve chvíli, kdy nastane, se zachvěje celý vesmír, protože osvícení jediného člověka má dalekosáhlé důsledky pro celé lidstvo. Jedni z našich největších mystiků, Míla a Eduard Tomášovi, popisují osvícení jako něco, co s konečnou platností zruší hry ega (viz M. Tomášová: Za čas a prostor). V případě Suzukiho má popis zkušenosti osvobození mysli lehce prozaičtější ráz: "…říká se, že když se jednou ptali [profesora D.T.Suzukiho] na to, jaký je to pocit dosáhnout satori – jak je v zenu nazýváno probuzení – odpověděl: Je to stejné jako běžná každodenní zkušenost, jenom asi dva palce nad zemí" (A. W. Watts: Cesta Zenu, Votobia 1995). Na jiném místě bychom našli popis, že dosáhnout osvícení je jako rozpomenout se po hodinovém hledání brýlí na to, že je měl člověk celou dobu na nose. Jedna z věcí, na které se ale většina mystiků shoduje je absolutní nepředvídatelnost a nevyzpytatelnost tohoto zážitku. Čím víc se člověk snaží "dosáhnout" osvícení, čím více chce, tím hůře se mu po této stezce šlape. A právě v tomto bodě se potkávají systémy západní a východní: stejně jako zážitek nezasloužené a vůlí neovlivnitelné "boží milosti", o které mluví vyléčení alkoholici nebo závislé osoby, se zážitek osvícení nedá "vydupat". Mluví se spíše o daru než čemkoli jiném a já v tom nemůžu nevidět učení o predestinaci. Tato boží milost, tento dar připadá častěji hejskům a nejrůznějším pochybným existencím (napadá mě Svatý Augustin, bezesporu jedna z největších postav západní křesťanské nauky, původně opilec a hříšník, posléze světec a mystik) než lidem, kteří mají jasně vymezené hranice mezi dobrým a špatným. Tato skutečnost dělá z osvícení téma ještě daleko zajímavější než by se mohlo zdát a stalo se koneckonců, ve své křesťanské podobě, předmětem sporu, který byl ukončen až na 2. vatikáském koncilu prohlášením, že i osoby nepokřtěné mají přístup k Boží milosti.

to be continued