Zen, učení docela stravitelné člověku západní, ryze křesťanské civilizace, se v mnoha ohledech shoduje s křesťanstvím samotným. Zenový důraz na potlačení jáství se překrývá s křesťanským důrazem na následování cest Páně a zřeknutí se iluze o tom, že svůj život máme plně ve svých rukou.
Daleko složitější je to s otázkou přímé transcendentní zkušenosti. Protože co jiného je osvícení a „milost Boží“ než bezprostřední zážitek Boží blízkosti, potažmo objektivní reality (TAO). Zen v tom má poměrně jasno: zkušenost osvícení je „stejná jako každodenní zkušenost, jenom dva palce nad zemí“ (Suzuki). Křesťané kromě „dočasných“, k věčnému životu poukazujících zážitků (boží Milost a následné působení Ducha Svatého), konečný bod vysvobození „v tomto životě“ nemají. I přesto je tato zkušenost často tím nejsilnějším, co se v životě toho kterého člověka událo a ve většině případů jej radikálně změní. Oběma událostem je ne neprávem připisována nezaměnitelná úloha: člověku žijícímu v hříchu a nevědomosti se „udělením“ milosti dostává vysvobození ze zatracení a on začíná znovu – radikálně změněný. Duch Svatý vstupuje do všech jeho činů a umožňuje růst směrem ke svatosti.
Ta nepřichází zničehonic, je to spíš proces, jehož průvodním znakem je hojnost ovoce, o kterém se dozvídáme v epištole ke Galatským (5:22). Znovu zrozený jedinec se už neřídí v životě svou vůlí: „Já jsem ten vinný kmen pravý a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, která nenese ve mně ovoce, odřezuje a každou která nese ovoce čistí, aby hojnější ovoce nesla (Jan 15:1-2)“.
Zároveň je však potřeba říct, že to jsou právě některé „mystické události v životě křesťana“, které z křesťanství udělaly to, čím po celé dějiny bylo a na co celé 20. století schází. Víra v Ježíše Krista se v převážné většině případů nesprávně omezuje a omezovala na jeho zázračné působení. Víra, tak jak se nám předkládá, není víra v to, že je správné vydat se cestou Ježíše, tedy cestou sebezapření, umenšení a konečné "mentální sebe-destrukce", ale sobeckou naukou o nejlepším možném prospěchu pro mě samotného a moje nejbližší. Taková víra je patetická, nabubřelá a sebejistá.
Institucionálně byl takový výklad posvěcen staletým fungováním církve. Zen se o takové věci vůbec nestará. Tradiční, extrémně moralistický výklad Ježíšovy nauky by byl okamžitě rozmeten některým z důmyslnějších koánů, který by ukázal nesmyslnost touhy po návodu na dokonalý život v harmonii. Samo o sobě je zajímavé, jak byl život Syna po staletí interpretován – klid a bezstarostný život nebylo přesně to, co Ježíš propagoval. Paradoxně se jeho život pak završil v jednom z největších koánů západních dějin – dobrovolné smrti na kříži a v bláznivém nápadu, že jedině, když zemřeš, budeš žít navěky…Stejně jako Ježíš uváděl všechny dokola ve zmatený údiv, i zen se snaží nenechat lidskou mysl „zatvrdnout“ – paradox a „nesmysl“ jsou základními zbraněmi zenové nauky. Bohužel z křesťanství se takový smysl pro absurdní a zdánlivě nepochopitelné věci vytratil.
Uvažoval jsem už o tom, co je pro zen „posledním“ mystickým zážitkem – bezpochyby se jedná o satori, konečné nahlédnutí podstaty fungování lidské mysli. Uvedl jsem taky, že zažitá interpretace křesťanství má daleko blíže ke klišé o nekonečné Boží lásce a životu v božské harmonii, než zen, kde mají ti zkušenější dovoleno řezat nováčky bambusovou tyčí a záměrně je uvádět ve zmatek a ponížení. Křesťanská láska byla staletími degradována na naivní víru ve stav mysli plný světla a sladkobolného mystického vytržení. Bližší pohled nejen ne dějiny posledního století, ale i samotnou podstatu Ježíšovy nauky jasně odhalí, že taková interpretace nemůže obstát. Láska, v původním Ježíšově výkladu je to nejchutnější ovoce vztahu s ním. Sv. Pavel píše:
„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,láska se nevychloubá, a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří,láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“
(1.Ko 13:4-8)
Láska tedy v křesťanském pojetí není žádnou „teorií“. Je to úplné „vyvanutí“ pocitu JÁ.
Na tak konkrétní definici lásky nemá zen žádnou odpověď, resp. odpovídá na takové vyznání jedním slovem: TAO. Zdá se navíc, že téma lásky nikoho ze zenových mistrů moc nezajímá. Avšak i přesto je zen skrz naskrz prošpikovaný až posvátnou úctou pro všechno, co se staví našemu vědomí do cesty. Satori je vlastně z pohledu „křesťanské“ lásky úplným vyprázdněním sama sebe a konečným přitakáním životu: „…moving from NO, NO towards YES, YES…“ (William James).
Zen si již víc než 2000 let ze zásadních existenčních otázek buď utahuje nebo o nich mlčí – na Západě to byl teprve Wittgentstein na počátku 20. století, který se něco takového odvážil formulovat jako filosofickou tezi…
I přes všechny popsané shody existuje mezi křesťanstvím a zenem jeden zásadní a v důsledku nejzávažnější rozdíl. Zatímco v zenu znamená transcendentní zkušenost pohybovat se maximálně „dva palce nad zemí“, pro křesťany zůstává Nebe stále tisíce světelných let vzdálené.
To, že se z iluze o všemohoucím Bohu léčíme už od té doby, co začal bláznivý Nietzsche oznamovat jeho smrt, není tedy vůbec nic zvláštního.