Všichni měli dostatek práce, zahloubaní do svých dílčích problematik. Vypadali skoro jako roboti pana Masukiho, kteří jim byli před několika dny představeni jako jejich osobní asistenti. Bílé, jakoby psí hlavy, měly lesknoucí se černé oči a místo úst červený mikrofon. Bez uší a bez nosu, s malými ušními boltci a uniformními rozkroky, byli prototypy nových úředníků – asistentů.
Kancelář A38Z byla však prostorem pro trvalý pobyt pouze pracovníků s tělesnou teplotou nad 35 °C. Byl to úl, nora, ve které úředníci telefonovali, psali, jedli a někdy i spali.
Modely Meta2-D3, jak se Masukiho stvoření jmenovala, měly vlastní prostory na střeše Budovy, tam, kde se bez přestání točily větrné turbíny a hřály solární panely. Na rozdíl od úředníků z masa a kostí jim pracovní doba nikdy nezačínala, ani nekončila. Takový pojem nebyl naplánován, stejně jako únava, nesoustředěnost a snížený výkon.
24 hodin denně, 7 dní v týdnu, spravovali agendu svých protějšků, pomáhali s recyklací papíru, tiskli, kopírovali, chodili pro obědy. Byli ideálními pomocníky. Výkonnost jednotlivých kanceláří se dva týdny po začátku jejich působení v Budově zvýšila o 50 %.
Byla to dobrá investice (brzy se začalo šuškat, že v Budově byly nasazeny také výkonnější modely, Meta3-D4, které mohly fungovat dokonce jako přenosné toalety – bez nutnosti opustit svou kancelář mohli úředníci bezpečně vykonat to, s čím museli obyčejně strávit někdy i 10 jednotek úřednického času).
Investice působila také dobře na morálku v Budově. Tu a tam vznikaly sice konfliktní situace spojené se závistí, kterou v některých úřednících vyvolávala stoprocentně bezchybná práce modelů Meta2-D3, ale všeobecně se mělo za to, že jejich nasazení má blahodárný účinek na život v Budově.
Možná jednou z největších výhod, kterou jejich práce přinesla, byl návrat ke staré dobré praxi deštného tance.
Ne snad náhodou byl den 35_U_56, tedy den narozenin úředníků kanceláře A38Z, jedním z nejdeštivějších. Dopoledne se ještě zdálo být úplně normální částí toho nejnormálnějšího úřednického dne, ale když se ručička přehoupla přes dvanáctku, došlo ke změně. Turbíny na střeše se zběsile roztočily a některé modely Meta2-D3 byly povolány na střechu, aby pomohly vztyčit další turbíny. Naznačily tak, že se blíží extatické vysvobození v podobě deštného tance.
Z kanceláře A38Z byly jasně vidět mlhavé cáry deště, které se blížily k Budově a když se rozezněla webová píšťalka, bylo všem jasné, že budou mít úředníci opět jednou šanci nechat své každodenní starosti stranou.
Úředník A38Z-Topení měl to štěstí, že měl místo u okna, kde se nacházely pístové nafukovací tobogány. Z pečlivé úpravy dokumentu jej vytrhl tupý zvuk odklánějícího se okna a kaskáda gumových úderů. Pootočil hlavu doleva a uvědomil si, že se venku spustily provazce deště a bombardovaly členitý povrch ženské a mužské kotérie na dvorku Budovy.
Tobogán byl již naplno rozbalen a s tím, který vedl z okna kanceláře jeho kolegyně, se sbíhal ke vchodům do obou deštných výběhů. A38Z-Topení na nic nečekal a jedním skokem se vrhl do černé díry, která zela ani ne metr od něj.
Webová píšťalka mu ještě zněla v uších, když jej ústí tobogánu nahého vyplivlo do volného prostoru. Okamžitě se zvedl a začal skákat po zemi prosáklé deštěm. Okolo bušil déšť a Topení do jeho rytmu dupal nohama a tleskal rukama. Voda cákala všude kolem něj a on najednou cítil nával ohromného množství energie.
Na chvíli se zastavil, aby viděl, jak tobogán plive další jeho kolegy, nahé a šťastné. Tam byl A39Z-Okno a A39Z-Dveře, po něm vyskakovali A 21A-Telefon a A22A-Křeslo. Bylo to krásné a dech beroucí. Topení se na chvíli zastavil, zaklonil hlavu a nastavil svou tvář prudkým nárazům dešťových kapek dopadajících na jeho tvář. Nepřemýšlel, poslouchal své kolegy, jak dupou a vydávají zvuky v úřednickém jazyce svých kanceláří.
Hlavou mu projela myšlenka na to, jak to musí vypadat ve vedlejší kotérii, kde podobně oslavovaly jeho kolegyně. Nechtěl myslet na svou oblíbenou B21B-Topení. Věděl, že potrvá ještě dlouho, než se budou moci této krásné slavnosti oddat spolu.