Lov velryb je po všech stránkách velice ošemetná záležitost. Do roku 1982 mu nestálo v cestě zhola nic. Tedy až na kalkul, že vzhledem k obrovským možnostem komerčního využití velryb není radno je všechny vybít za několik let. Jinými slovy, velryby se mají chránit proto, aby je bylo možno v dostatečném počtu lovit. Tato premisa byla také základním východiskem pro založení Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství v prosinci 1946. V současné době má 81 smluvních stran, mezi které patří také Česká republika, která k Úmluvě přistoupila v roce 2005. Důležitou událostí bylo zřízení Mezinárodní velrybářské komise, jakéhosi výkonného orgánu Úmluvy, skládající se pokaždé z jednoho „národního komisaře“, který prosazuje na každoročních zasedáních komise národní zájmy v otázce velrybářství.
Vraťme se ale zpátky k počátkům důsledné ochrany velryb, kterou s sebou přineslo až zmiňované moratorium na lov velryb z roku 1982 přijaté Komisí s účinností od roku 1986. Prvním náznakem změny přístupu k lovu velryb byla nová strategie managementu velryb z roku 1975. Ta měla pro jejich jednotlivé druhy určovat limity odvozené od aktuálních údajů o počtu populací. Bylo ovšem nad síly Vědeckého výboru Komise poskytovat aktuální údaje o vývoji velrybích populací a muselo se tak přistoupit k výše uvedenému moratoriu. Vzhledem k citlivosti tématu a různým zájmům jednotlivých států bylo jasné, že dojde ke konfliktu. Ten pokračuje dodnes a vyznačuje se zcela odlišnými postoji velrybářských a „protivelrybářských“ států a tudíž také jakýmsi impasse v rámci rozhodovacího procesu v Komisi (jednomyslné schvalování, v případě sporných návrhů hlasování, pro schválení potřeba ¾ hlasů všech přítomných). Na jedné straně stojí Japonsko, Norsko a Island, na druhé pak USA, Austrálie a většina čl. států EU (vyjma Dánska).
Jak jsem už uvedl, velrybářství je velice citlivým tématem. Vzhledem k ojedinělosti velryb si tito živočichové právem zaslouží co největší ochranu. Mluvit o jejich výjimečnosti je zcela na místě: plejtvák např. dorůstá délky až 30 metrů a váží 200 tun. Zdálo by se proto, že se moratorium na lov velryb, jako zcela logické vyústění boje za jejich ochranu, setká se souhlasem naprosté většiny států. Již jsem se zmiňoval, že tomu tak není. V rámci Úmluvy navíc existuje několik nástrojů, které slouží k obcházení totálního zákazu lovu velryb a snižují tak účinnost přijatých opatření.
Prvním je výjimka v rámci tzv. domorodého lovu (aboriginal whaling), který je v současné době povolen v Grónsku, Ruské federaci (Sibiř), Svatém Vincentu a Grenadinách a USA (Aljaška). Kvóty pro lov velryb jsou určovány na základě vědeckých posudků a to vždy na pětiletá období s tím, že všechny velrybí produkty pocházející z úlovků domorodých velrybářů musí být spotřebovány v rámci příslušných komunit. Vzhledem k povaze a malému množství lovených velryb se nejedná o závažnou výjimku z moratoria. Pro ilustraci uveďme, že například počet ulovených velryb grónských v Beringově, Beaufortově a Chukchi moři za období 2008 – 12 nesmí přesáhnout 280 kusů a např. počet plejtváků šedých ulovených v Severním Pacifiku v tom samém období nesmí přesáhnout 620 kusů (více zde). Jak ovšem naznačuje zpráva Podvýboru pro domorodý lov, Úmluva není ani v této oblasti garantem stoprocentního dodržování jejích zásad. Ve zprávě se totiž hovoří o námitce Velké Británie, která byla vznesena na zasedání Podvýboru v roce 2007 a poukazovala na informace z kruhů nevládních organizací. Podle nich dochází při domorodém lovu velryb ke zpeněžování asi 30-40 kusů velryb v supermarketech. V tomto smyslu je možno také vnímat konzistentní odpor proti žádosti Japonska, každoročně vznášené na zasedání Komise, na povolení lovu velryb 4 pobřežním komunitám Japonska v Severním Pacifiku (Abashiri, Ayukawa, Wadura a Taji). Panují obavy, že údajné strádání domorodých komunit není pravým důvodem žádostí o povolení lovu.
Daleko závažnějším faktem ovšem je, že Úmluva poskytuje smluvním stranám možnost zcela se totálnímu zákazu lovu velryb vyhnout. Procedura vznášení námitek je zakotvena v para 3, odst. 5 Úmluvy a je terčem ostré kritiky ze strany ochránců velryb. Je ovšem nutno podotknout, že bez této možnosti by asi jenom těžko došlo k podepsání mezinárodní dohody takového významu. V současnosti je z moratoria vyvázáno Norsko a Island.
Třetím způsobem, jak „obejít“ zákaz z roku 1982 je lov velryb za účelem vědeckého výzkumu (čl. 8, para 1-3 Úmluvy). Takový lov nemusí být posvěcen rozhodnutím Komise a je tak na každé ze smluvních stran, jak tuto možnost využije. Obzvláště čile využívá této provize Japonsko, které je podezříváno z komerčního využívání velryb ulovených v rámci výjimky lovu k vědeckým účelům.
Vzhledem k těmto třem zásadním výjimkám z moratoria nepřekvapí údaje o celkových počtech ulovených velryb od r. 1986. Od vstupu moratoria v platnost (sezóna 1985/6) bylo v rámci výjimek uloveno více než 29 000 velryb a lov pokračuje. V roce 2006 ulovilo např. Norsko 639 kusů plejtváka malého. Japonsko vydává povolení na lov za účelem vědeckého výzkumu již od r. 1987. V roce 2007 se to týkalo 1070 kusů plejtváka malého, 10 kusů plejtváka myšoka, 50 kusů plejtváka Brydeova, 100 kusů plejtváka sejvala a 10 kusů vorvaňů (dohromady 1240 kusů).
Samotný akt zabíjení velryb je také velkým tématem. Jako jednoznačná známka smrti je považováno zastavení dýchání a nulová reakce oka po dotyku. Vzhledem k velikosti velryb jsou pro jejich zabíjení používány co nejúčinnější metody a podle rozhodnutí Komise z roku 1999 má každá smluvní strana povinnost v případě odlovu podat o způsobech zabíjení souhrnnou zprávu. Detailní informace můžeme získat např. ze souhrnné zprávy Ruské federace (Souhrnná zpráva).
Lov velryb se v této zemi uskutečňuje pomocí harpun, šipkových pušek (darting gun) a pušek různých kalibrů. Ze zprávy vyplývá, že velryby, několikrát zasažené jak harpunou, šipkovou puškou a puškou, umírají v průměru 30 minut. Jsou však i případy, kdy se tato doba prodloužila na 55 minut – v jednom z nich se jednalo o velrybu o hmotnosti 191 tun a délce 12 m 20 cm. Tato velryba zemřela po 9 zásazích harpunou, 1 zásahu šipkovou puškou a 120 kulkách.
Poslední zasedání Mezinárodní velrybářské komise se uskutečnilo v červnu 2008 v Chile. Zajímavostí bylo, že svým vystoupením mohly přispět do debaty o budoucnosti velrybářství poprvé také 3 nevládní organizace. Urgentními tématy byla hrozba vyhynutí sviňuchy kalifornské, která se dnes vyskytuje již pouze v Mexiku v Kalifornském zálivu a čítá celkově přibližně 150 kusů. Zvláštností, kterou se zasedání Komise zabývalo, je případ výskytu takzvaných páchnoucích velryb (stinky whales) v oblasti Sibiře. Maso takových velryb není poživatelné a případný úlovek je nutno zlikvidovat bez možnosti jakéhokoli dalšího využití. Podle poslední zprávy se jedná o jev vyskytující se na Čukotce přibližně od 70. let 20. století, přičemž množství páchnoucích velryb roste. Podle údajů domorodých lovců velryb je někdy za příznivých povětrnostních podmínek možné páchnoucí velryby určit a vyhnout se jejich lovu. Poslední výzkumy naznačují, že se v těchto případech jedná buď o přítomnost některé chemické látky (aldehydy, ketony) vznikající v důsledku sníženého příjmu potravy, „změny jídelníčku“ (v žaludcích některých plejtváků se v poslední době objevila treska, což je pro tento druh velice neobvyklé) nebo o přítomnost specifické bakterie či houby způsobující zápach velrybího masa.
Jak je vidět, problematika velryb je velice komplikovanou záležitostí, jejíž zpracovávání na mezinárodní úrovni spotřebovává obrovské množství energie a finančních prostředků (činnost Úmluvy je financovaná z příspěvků jednotlivých smluvních stran). Jak ostatně ve všech případech týkajících se ochrany přírody se do sporu dostávají skupiny s odlišnými zájmy. Navíc se jedná o téma, které je jakoby na vrcholu „oblíbenosti“ mezi laickou veřejností. Je zvláštní, že všichni víme o utrpení velryb (a známe Moby Dicka a filmy o kosatkách) a jsme většinou zásadně proti jejich lovu, avšak nová směrnice o odpadech nechává převážnou většinu z nás chladnou. Možná, že by se zelená mohla vydat novou cestou: více filmů o banálnějších, ale o to naléhavějších tématech. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda by se chtěl někdo ze slavných holywoodských režisérů pustit do dojemného příběhu o směťáku nebo ilegální skládce odpadu někde v Horní Dolní (témata by byla!). Možná David Lynch?
Na závěr je potřeba dodat, že Česká republika patří do skupiny protivelrybářských států. S implementací Úmluvy souvisí zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy).