S tím, že rapidně ubývají živočišné druhy, které jsou nezbytné pro udržení stability celého mořského ekosystému, jsme se, jak se zdá, už smířili. Obliba sushi stoupá, losos z regálů supermarketů díky umělému chovu nezmizel a tuňáka, až úplně vyhyne, nahradíme jiným masem. Jeho populace, stejně jako ty žraločí, lososí nebo mečouní, se podle některých údajů zmenšily až o 90%. Kriticky ohroženi jsou tuleni, mroži, ústřice a mnoho druhů menších ryb. Vědci, kteří se stavem světových oceánů zabývají, se shodují na tom, že rovnováha mořského ekosystému je vážně narušena. Některá opatření, v případě, že budou striktně dodržována (což je víc než nepravděpodobné), by mohla nepříznivý vývoj alespoň do jisté míry zvrátit (rybářská politika EU, lov velryb, ochrana biodiverzity). Od dlouhodobějších opatření, jako například od zásahů proti globálnímu oteplování, nelze očekávat v blízké budoucnosti téměř nic. Jejich účinek na mořský ekosystém, pokud vůbec nějaký, pocítí snad až další generace.
Třicet versus sedmdesát
Diskuzi, která doprovází otázku globálního oteplování, výstižně shrnul v rozhovoru pro časopis EURO Lord Nigel Lawson, bývalý člen kabinetu M. Thatcherové a autor knihy „Vraťme se k rozumu: o globálním oteplování střízlivě a bez emocí“ (předmluvu napsal Václav Klaus). Lord Lawson ve zmiňovaném rozhovoru uvedl: „Fungování zemského klimatu je velmi složitý proces…Průzkumy ukazují, že většina – téměř 70% – klimatologů je přesvědčena, že převážná část globálního oteplování o 0,5 °C, k němuž došlo v posledních 25 letech 20. století, byla způsobena emisemi CO2 v důsledku lidské činnosti. Na druhé straně zbývajících 30% klimatologů s tím nesouhlasí.“
Ať už bilióny tun CO2 vypuštěné v posledních 100 letech do ovzduší spalováním fosilních paliv, které se tvořily miliardy let, přispívají ke globálnímu oteplování nebo ne, oxid uhličitý škodí ve vodě minimálně stejně jako ve vzduchu. Voda v moři (převážně ve svrchních vrstvách) totiž z celkového množství CO2 pohlcuje až jednu třetinu. Chemickou reakcí vody a CO2 vzniká kyselina uhličitá (H2CO3,), a živočichové, navyklí spíše na zásaditou mořskou vodu (PH kolem 8,3), tak trpí. Celkově způsobila rostoucí koncentrace CO2 v atmosféře, podle vědců největší za posledních 365 000 let, zvýšení kyselosti mořské vody v průměru o 30%. To se ukazuje jako zásadní pro život velké části mořských organismů, také vzhledem k velice úzkému propojení potravních řetězců. Acidifikace zabíjí totiž nejen živočichy s vápenitou skořápkou, ale nepřímo také ty, kteří se jimi živí. Nejhůře jsou na tom koráli, nazývaní pro svou jedinečnou úlohu v mořích také „deštné pralesy oceánů“. Někteří vědci se obávají, že polovina korálů světa bude do roku 2030 vlivem acidifikace a dalších nežádoucích procesů souvisejících s lidskou činností úplně zničena.
I když se citovaný Nigel Lawson, a mezi jinými také Václav Klaus, staví striktně na stranu oněch 30% vědců, kteří „nevěří“ v globální oteplování, údaje o stavu mořské hladiny mluví neúprosně proti nim. V oblasti Arktidy se od roku 1985 ledovec zmenšil o 40%. Ke 14 % úbytku došlo jen mezi lety 2004-5. Ledová pokrývka Grónska, která je relativně vlhká a teplá, zřejmě roztaje kompletně. Kdy, to je otázka, která zaměstnává mnohé vědce a také většinu politiků. Lord Lawson viní ze šíření zbytečné paniky Mezivládní panel pro klimatické změny, který odhaduje, že se hladina moře v tomto století zvýší o 18-59 cm. Jeden můj známý pod vlivem Klausovy teorie přirozeného vývoje klimatických podmínek na Zemi (je ekologickou katastrofou, že vymřeli dinosauři a že velká část lesů, které před několika tisíci let pokrývaly ČR už neexistuje?) odkazuje na název Grónska v angličtině – Greenland (je to jasné, zelené Grónsko není žádnou novinkou). Kdyby opravdu došlo k roztání celé ledové pokrývky Grónska, hladina moře by se podle výpočtů mohla zvýšit až o 7 metrů.
New ways
Ústup ledovce na Severním pólu s sebou ovšem nenese pouze nebezpečí zaplavení mnoha ze světových metropolí a „existenční“ riziko pro polární medvědy, kteří musí cestovat dál za svou tulení kořistí. Shell Oil, otravován žalobami aljašských domorodých obyvatel, se už chystá na průzkum pronajatých ploch v Beaufortově moři. Rusko si brousí zuby na 1, 2 miliónu čtverečních kilometrů, o které se přihlásilo v rámci nových „záborů“ pod Úmluvou OSN o mořském právu (možnost nárokovat větší díl mořského dna na základě přesahu kontinentálního prahu). Podle odhadů se na nich nachází asi 586 miliard barelů ropy, což je více než dvojnásobek prokázaných rezerv v Saudské Arábii. Další z lahůdek by mohlo být také otevření nové mořeplavecké cesty přes odledněný Arktický oceán. Nová trasa by zkrátila například cestu z Rotterdamu do Yokohamy, doposavad vedoucí přes Suezský kanál, přibližně o 8 000 kilometrů. Podle posledních odhadů se toho však obchodní společnosti nedočkají dříve než v roce 2040. Plamínek, možná i plamen, naděje ale stále existuje. Finační implikace jsou nedozírné – stejně jako následky, které by příliš rychlé tání ledovce kolem Severního pólu mohlo přinést. Jedná se hlavně o Golfský proud, jehož „odnož“, Severoatlantický proud, zásadně ovlivňuje klima v západní Evropě. V případě, že by voda z tajícího arktického ledu snížila hustotu a slanost vrchních vrstev Atlantského oceánu, Golfský proud by mohl být přerušen. Vzniká totiž tak, že horní vrstvy oceánu klesají a proudí směrem k rovníku, kde se oteplují, znovu stoupají a vracejí se zpět, oteplené, na sever. Jak jednoduché. Bez tohoto neuvěřitelně důmyslného cirkulačního systému by teplota v Evropě mohla klesnout o 5 až 10 °C.
Takže jaké oteplování?!?
Zdroje:
The Economist, IPCC, Informační centrum OSN v Praze