Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Knihtisk vs. internet

Nedávno jsem slyšel zajímavé srovnání. Revoluční vynález knihtisku z r. 1455, který radikálně proměnil představy nejchudších lidí o světě a nakonec vedl k rozpadu společenského pořádku, ve kterém hlavní roli hrála církev, není nic ve srovnání s vynálezem internetu.

Rauš
Další, o něco pochmurnější paralelou k silnému informačnímu rauši, ve kterém se momentálně vznáší celý svět, by mohla být 60. léta 20. století. Tehdy proběhla revoluce, kterou s sebou přinesly vedle hudby také psychedelické látky. Jejich masivní rozšíření, z něj vyplývající kolektivní změna vědomí a následný pocit ohrožení „světa takového, jaký ho známe“ vedla k rozpadu subkultury 60. let. Na náhrobku všech hippies je velkými písmeny vytesán název hlavního regulačního nástroje boje proti  látkám měnícím vědomí: Jednotné úmluvy o omamných látkách (1961). Jak se ukazuje, bylo potřeba celých 50 let, aby se našla skupina lidí (Globální komise pro drogovou politiku), která byla schopná prolomit tabu – kam bude její aktivita směřovat, ještě není jasné. Zvučná jména jejích členů ale naznačují, že by boj za racionální přístup k některým látkám ovlivňujícím vědomí mohl mít hmatatelné výsledky. I kdyby šlo „jen“ o miliardy ušetřených dolarů a tisíce zachráněných životů, nebylo by to málo.

Vraťme se ale k paralele, kterou jsem naznačil na začátku. Zmiňovaný informační rauš s sebou vedle všech pozitiv přináší také celou řadu vedlejších efektů. Za všechny stačí zmínit přijetí zákona HADOPI ve Francii; WikiLeaks, zatčení J. Assange a následnou vlnu hackerských útoků; revoluce v Arabském světě poháněné aktivitami na sociálních sítích nebo nervózní prohlášení Pentagonu, že on-line útoky a sabotáže se dají považovat za klasické válečné akty.  Poslední demonstrací ničivé síly internetu, potažmo odvrácené tváře informační společnosti, byl teroristický útok v Norsku: Brevik nejenže využil (a využívá) internet jako hlásnou troubu pro své spiklenecké bláboly, na internetu nakoupil také převážnou většinu použité výzbroje.

Konec světa
Údiv, potažmo zděšení, které podobné události vyvolávají, jen dokládá fakt, že svět, jak ho známe, přestává existovat. Široce akceptované společenské konstanty (stát, demokracie, mezinárodní právo a právo jedince, pojetí historie apod.) se pod tlakem informací a internetu začínají drolit a reakce, které takový proces vyvolává, jsou diametrálně odlišné. Od všeobecného odporu a zavržení, které vyvolal teror Breivika, až po nadšení z nově nabytého pocitu vlády nad vlastním životem. A někde uprostřed tohoto spektra se pohybují kontroverzi vyvolávající akce typu WikiLeaks. Na této kauze se totiž nejlépe odráží odvěký „boj“ mezi „systémem“ a „člověkem“, který po Fukuyamově „konci historie“ dospěl do dalšího, daleko komplikovanějšího, stadia. Není úplně jasné, kdo má v tomto souboji převahu, nicméně se zdá, že nejblíže zhroucení jsou kafkovské struktury založené na vertikálním výkonu moci a autoritářství. Ty samozřejmě zaslouží smrt.

Reklama

Není ovšem také sporu o tom, že některá ze shora zmiňovaných adjektiv lze bez rozpaků aplikovat také na stávající, obecně akceptované systémy a organizace. Vzhledem k tomu, že náskok, jaký si za posledních 40 let vytvořil svět informačních technologií před světem procesů generujících společenský řád, se dá měřit v řádu světelných let, odpovídající reakce na sebe podle mě nenechá dlouho čekat. Jako příklad může sloužit fungování státních administrativ, tu českou nevyjímaje: i ve 21. století vykazuje silné rysy rakousko-uherského správního systému, tolik zavánějícího kafkovským vertikálním absurdnem (viz přetrvávající papírování, omezení přístupu k informacím apod.). Státní aparáty se tak jeví jako ostrůvky jistoty charakterizované zoufalým lpěním na procesech, které v ostatních oblastech zanikly před desítkami let.

Jednotná úmluva o internetu
Zůstává tedy otázkou, jakou podobu na sebe reakce oficiálních struktur vezme: srovnání se 60. lety 20. století ukazuje, že by se mohlo jednat o mezinárodní ujednání zavádějící pravidla pro fungování internetu, omezení určitých (společenský nebezpečných) aktivit ve smyslu „třikrát a dost“ či úplný zákaz přístupu k internetu pro určité skupiny lidí. Myslím si, že jedinou otázkou je, jak dlouho ještě potrvá, než se podobný návrh objeví na jednacím stole – vsadím se, že Rusko, Čína, některé arabské státy by pro přijetí takového mezinárodního nástroje hlasovaly všemi deseti.