„Já prostě nedokážu pochopit, jak je možné, žes nepoznal, jak se mi hnusíš!“
Chtěl by umřít, teď a tady, v dřevěné posteli s naducanými peřinami a tichým šuměním starého stavení. Očima klouzal po unaveném nábytku – zastavil se na otcově prázdné skříni, kdysi plné šedých obleků a barevných kravat. Umřela s ním – stála v rohu, nehybná, tiše trpící jeho kašel…Na druhé straně místnosti mu rozevřená huba malé truhly připomínala rozchod s Milenou. Natáhl se pro cigaretu a z parapetu sebral sirky. Když první opona modrého kouře oddělila zbytek světa od jeho žlutých prstů, pocítil úlevu.
„Jarku?“, ozvalo se tiše ode dveří. Matka.Věděl, co bude následovat. Každý den sledoval ty staré, vráskami rozjezděné žilnaté ruce, jak se pomalu sunuly od kamen směrem k zašlému ubrusu. Možná by odhadl i kostky, na které se dno hrnku s teplou meltou přilepí.
„Neměl bys kouřit, Jarku“, odrazilo se ode zdi za ním. Vzal do ruky bílý rohlík, namočil v hrnku a rozmáčkl jazykem o patro. „Nebudu, slibuju.“ Kdyby aspoň dokázal dodržet slib, který už stejně tisíckrát porušil. Od té doby, co umřel otec, se mu matka zdála jiná. Klidná, vyrovnanější. Ve tváři všechnu lásku, co jim, třem bratrům, dala.
„Jarku, prosím tě, než přijdu, zalej záhony a naber mi vodu na zítřek.“ Přikývl, pousmál se a sledoval jak se skloněná záda vzdalují a tetelí se nad nimi vzduch. Počkal, až se celá ztratí a sedl si na lavičku za brankou. Na stejnou lavičku, ze které kdysi vybíhali bosky do sněhu.
„Krucinál terentete“, znělo mu v uších klení otce. „Chlapi z vás budou! Ne ženské!“ Čekali na něho pak zabalení u horkého čaje, až se s ručníkem kolem pasu a nosankou vrátí z ranního mytí. Kouřilo se z něho jak z bílého hrnku, co měli před sebou. Na kníru měl nepatrnou ledovou krustu. Stál tam hrdý, s přísným otcovským výrazem ve tváři.
—
Vodu hltaly jako by nepily půl roku. Lačně a nenasytně – stejně jako jeho ruce, když šahaly na Miladiny prsa. Její bílá kůže v noci svítila do jejich společné tmy. Možná proto si myslel, že to neskončí, že to vyprchá až s posledním výdechem. Teď tu stál celý upocený a na nohy mu tekla voda z kádě.
—
Cvakl klíč u branky a bylo slyšet měkké matčiny kroky.
„Budou držťky. Máš už hlad?“
—
Ani si nevšiml, že mu hustá červená omáčka skápla na bradu. Jak dlouho už se s matkou vlastně neobjal, napadlo ho, když se její široký palec dotkl jeho tváře. Otřela si prst o zástěru a sebrala talířky ze stolu.
„Půjdeš dneska někam?“
„Asi ne. Je horko. Možná k večeru.“
Už žádný večer nebyl. Po chvilce horečného přemýšlení usnul. Myšlenky na Miladu ho nakonec uondaly k spánku. Probudil ho až hlas matky, která stála v otevřených dveřích, bledá, ale klidná. „Jarku, ukážu ti, kde jsou klíče a ostatní věci.“ Zašla do místnosti za ložnicí a zpátky se vrátila se svazkem náhradních klíčů a rozedranou peněženkou.
“Ten červený je od komory, ostatní znáš.“ Otevřela peněženku, roztřesenou rukou vytáhla bankovky a položila je na stůl. Nechápavě se na ni podíval uslzenýma očima.
V dálce začala ječet siréna, blížila se ke dveřím – jak hejno racků se nahrnula dovnitř a udusila všechny zvuky. Zdálo se mu, že zapomněl mluvit. Naklonil se, objal matku a začal vzlykat. Cítil, jak se jí podlomily kolena, chytil ji v podpaží a pomohl k prahu, k lavičce a do sanitky. Slzy se mu valily po tvářích, skapávaly na košili a padaly do zaprášené silnice. Zvedl hlavu a podíval se na ni ve chvíli, kdy na moment otevřela oči. Chtěl se usmát. Místo toho jenom natáhl ruku, dotkl se její nohy a pokynul na pozdrav.
Už žádný večer nebyl. Nad černými sazemi vyhaslých kamen ho ráno zastihly vzpomínky.