Společná rybářská politika Evropských společenství (CFP) vznikla v roce 1983 a od té doby je pod drobnohledem jak jednotlivých členských států EU, tak také kritiků, kteří si ji berou na paškál kvůli její nefunkčnosti. Fakta mluví jasně: zásoby ryb ve vodách Evropských společenství jsou z 88 procent vytěženy nad maximální udržitelný výnos (nejvyšší roční úlovek nemající dopad na obnovu rybích populací) a 30 procent zásob tvoří druhy, které jsou v nebezpečí úplného vyhynutí. Komise ve zmiňovaném dokumentu uvádí, že evropský rybolov je dnes závislý prakticky na mladých rybách, které jsou tak zabíjeny předtím, než se stačí rozmnožit. U oněch 88 procent rybích zásob by přitom stačilo několik málo let, aby se plně obnovily a začaly poskytovat větší ekonomický výnos. Několik málo let je však z pohledu skomírajícího rybářského průmyslu až příliš.
Rybáři v ulicích
Pokusy společnou rybářskou politiku zefektivnit vyvrcholily v prosinci 2002 reformou, která měla několika změnami postupně snížit riziko úplného kolapsu rybích populací v Evropě a zajistit, aby byly zásoby obnoveny do té míry, že budou plně ekonomicky využitelné. Opatření tehdy zahrnovala například stanovení národních limitů pro rybářské lodě, jejichž nezadržitelný nárůst nejenže pohání rybářskou lobby, ale vyhání také rybáře, kteří požadují dotace na již tak nezdaněnou lodní naftu, do ulic. Když naposledy, v létě 2008, blokovali přístavy po celé Evropě, měli tři zásadní požadavky: již zmiňované dotace na naftu, které by ji zlevnily o 40 procent a navýšení „bruselských kvót“ pro lov jednotlivých rybích druhů (noční můra vědců, kteří je předkládají, ale hlavně ministrů, kteří se musí hádat o jejich až 50-procentní navyšování). Do třetice všeho rybího požadovali zahájit kontrolu levného dovozu rybích produktů, který představuje nevítanou konkurenci zdecimovanému rybářskému průmyslu EU.
Evropská rybářská mašinérie se rozpadá, a i přesto, že za několik let nebude co lovit, chce navyšovat kvóty a zlevňovat naftu. Lov ryb už totiž není, co býval. Namísto malých lodiček, které vyjíždějí za úsvitu na moře a vracejí se s úlovkem večer domů, dnes evropské vody brázdí technicky nesmírně dokonale vybavené lodě. Jejich počet navíc i přes různá opatření (odměny za snižování počtů) narůstá a i kdyby byly zásoby ryb udržitelné, tolik lodí, kolik má Evropa, by se nikdy nemohlo uživit (komisař zodpovědný za rybolov, Joe Boerg, tvrdí, že evropské rybářské lodě jsou o 60 až 80 procent „přes limit“). Cenami se pokles výnosů nedá vyrovnat, protože kvůli rybím produktům, dováženým do Evropy z celého světa, se zhýčkaný a rybami posedlý Evropan vzdá EU ryby a nahradí ji třeba uměle chovaným pangasiem.
Treska přes palubu
Zdá se ale, že chyba leží hlavně v nesmyslně zformulované rybářské politice EU. Např. rozdílné kvóty pro různé druhy ryb jsou příčinou toho, že druhy, které se zachytí do sítí, ale jejichž limity jsou naplněny, jdou jednoduše přes palubu. Takového „odpadu“ je ročně podle některých zdrojů až několik set tisíc tun. Dalším kamenem úrazu je princip „relativní stability“, podle kterého je stabilita rybích populací, a tím i zásob, hodnocena individuálně, což je při společné rybářské politice absolutní nesmysl. Země, která si např. za rok „odchytá“ svůj podíl tresky, nemůže svůj podíl vybalancovat se zemí, které nevytáhla za ten rok z moře tresku ani jednu. Následně v zemi s vyčerpanými limity nastoupí do ulic rozzuření rybáři a rozjedou se kola rybářské lobby a je zaděláno na další zvyšování kvót pro celou EU, namísto vzájemné domluvy, která by trh vyrovnala. No a tresky, které se zamotají do sítí při lovu tuňáka, nebo jiné ryby, musí mrtvé zpátky do vody…legálně by je totiž nikdo v přístavech vyložit nemohl. Navíc jsou údajně i samotné kvóty, určované vědeckými autoritami, v důsledku politického tlaku přinejmenším zkreslené. Vědci jsou prostě pod drobnohledem ministrů.
Zdá se, že zavedení tržních podmínek, které by, tak jako na Islandu a v Norsku, kde se s rybářskými právy přísně obchoduje, nerovnosti zahladil, je i přes náznaky v dokumentu Komise, v nedohlednu. Je známo, že mnoho francouzských přístavů by v tržním boji neobstálo s daleko podnikavějšími a schopnějšími Holanďany nebo Španěly. Svou roli hraje také francouzská vláda, která přeshraniční obchod s právy na lov zakazuje. Gréve…!
Strukturální překážky
Zmiňovaný Green paper Evropské komise vyjmenovává pět strukturálních problému CFP. Mezi ty nejzávažnější patří již zmiňovaný nadměrný počet rybářských lodí; rozhodovací mechanismus, který nadřazuje krátkodobé výnosy dlouhodobé udržitelnosti; nastavení systému, který rybářský průmysl vyvazuje ze zodpovědnosti za chyby a chybějící politická vůle trestat ty, kteří nechtějí dodržovat pravidla hry. Ale problémem, který se zdá prostupovat všechny ostatní, je to, že „rybářskému průmyslu byl dán k dispozici volný přístup k veřejným zdrojům, jejichž správu a udržování hradí daňový poplatník.“
Řešení? Komise navrhuje decentralizovat systém rozhodování a přesunout ho na nižší úroveň do rukou zatím vzájemně nespolupracujících rybářů. Chce zavést systémy, v rámci kterých by bylo možno přesouvat tlak z ohrožených druhů ryb na ty méně ohrožené a představit iniciativy, které by několik set tisíc tun přes palubu vyhozených ryb dostaly do evropských kuchyní…Zmiňuje se o benefitech, které by pro Evropu představovalo udělování individuálních, volně směnitelných či pronajímatelných rybářských práv.
Mnohým to nestačí a připomíná již jednou navržené reformy z roku 2002. Kritici CFP v ní vidí zlo, které je potřeba odstranit – zlo, ne nepodobné sovětskému typu centrální správy přírodních zdrojů, jen převlečené do přijatelnějšího bruselského kabátu. CFP a společná zemědělská politika tak zůstávají černými ovcemi jinak úspěšného evropského projektu.
Zdroje:
The Economist
Green Paper – Reform of the Common Fisheries Policy
Nařízení Rady o zachování a udržitelném využívání rybolovných zdrojů v rámci společné rybářské politiky (č. 2371/2002)