Ležel ve vjezdu, kam si chodí ulevovat slávisti, když jsou všechny mušle z hospody odvedle obsazené. Na kostičkách pět krát pět centimetrů, nerovnoměrně posazených vedle sebe, je nalepená směs moči, odpadků a kdoví čeho ještě.
Procházel jsem zrovna kolem a náhodou jsem zahlíd třepotající se ručky. Otočil jsem se a on tam ležel starý důchodce, rukama opatrně zkoumal rozbité čelo, ze kterého se po velkých, rychlých kapkách valila světle růžová krev. Nohy krčil v kolenou sem a tam, chtěl se asi sám postavit, ale byl jako ten ukazováčkem odstřelený brouk. Ležel mezi špinavou stěnou a popelnicema narvanýma k prasknutí a vypadal jako vožrala. Ta růžovost krve asi způsobila, že z dálky nebyla vidět. Vím, že byla vidět, ale kdo by měl chuť dotýkat se důchodce, kterému se z čela valí růžová krev a leží vedle popelnic.
Když jsem k němu přišel blíž, připadala mi ta krev ještě růžovější. Úplně to vypadalo jako když se v seriálu Rodáci fašisti trefili Zedníčkovi doprostřed čela. Kukla pro letce, kterou měl na hlavě, se v mžiku odchlípla a začala se řinout krev. Přesně jako teď. Zblízka jsem poznal, jakou práci dokážou udělat malé, žulové kostičky nerovnoměrně posazené v betonu. Podíval jsem ještě blíž a viděl jsem malinkatý kousek masa na šedivých vlasech, které spadly do čela.
Mohly za to všechno staré sandály, ale hlavně opuchlé kotníky napasované v černých zpuchřelých páscích. S pomocí jedné slečny jsme dědu postavili na nohy. Nevypadal na osmdesát, jak tvrdil, ale starý byl. Kapesníkem s hnědýma proužkama na okrajích si utíral krev z čela a ze spánků. Jeden učitel ze základky měl úplně stejný kapesník, který po každém použití pěkně prohlídl a pak ho složil do úhledného obdélníku, pěkně úhledně s šedivýma páskama po obou stranách.
Člověk tak nějak neví, co má v takových případech dělat. Kdyby si tu hlavu rozflákal pořádně, bylo by jasné, že je potřeba sanitka. Ale co když přijede nějaký zlý doktor a všichni dostanem vynadáno, že voláme sanitku kvůli jednomu rozbitému čelu a jinde umírají lidé? Než jsme se domluvili, že tu sanitku přeci jenom zavoláme, opřeli jsme dědu, co doopravdy vypadal jako nějaký velký, tlustý brouk o roh, za kterým ještě před chvilkou ležel. Chtěl jsem skočit pro židličku do té hospody, kam chodí slávisti na pivo před každým zápasem v Edenu, ale rozmyslel jsem si to. Vzpomněl jsem si, jak jsem si chtěl ulevit v jedné hospodě na Rašínově nábřeží a málem jsem od vyholeného číšníka dostal do držky.
Brouci jsou vůbec podivný hmyz. Obzvlášť ti velcí, nemotorní, co při každém nebezpečí zatáhnou nohy a dělají, že jsou mrtví. Člověku jich je tak nějak podivně líto, protože vidí tu bezmoc. Soucit s tvorem, který si myslí, že se zachrání tak primitivním manévrem. Ostatní predátoři mu na to možná sem tam skočí, člověku ale zbývá jenom ten soucit. Což je dost absurdní, když se nad tím člověk zamyslí, protože stačí jedno šlápnutí, malé křupnutí, a z brouka je kaše.
No a ten pán byl přesně tak křehký jako ten brouk. Akorát bez manévru, vydaný napospas predátorům ulice. Spěchal jsem zpátky do práce z oběda, ale nemohl jsem ho tam prostě nechat samotného. Krev pomalu zasychala, ale já jsem chtěl počkat na tu sanitku, abych viděl, že je děda v dobrých rukách. Nebylo mu špatně, nebolela ho hlava, ale byl trošku v šoku, což se projevovalo fňukáním a lamentováním nad vlastní nemotorností.
Sanitka byla slyšet už z dálky, akorát pak musela objet tramvajový ostrůvek, což ji trošku zdrželo. Vystoupili dva doktoři, možná jenom jeden doktor a jeden diplomovaný specialista, a byli fakt hodní. Prý je dneska lidi berou jako nějaké represivní složky a tak dědovi museli dát možnost svobodně se rozhodnout. Ale člověk druhým do hlavy nevidí. Ať je rozbitá, jak chce.
Když se dívám zpět s odstupem času, je mi ho zase líto. Vím totiž, proč do té nemocnice nechtěl. V tom momentě jsem byl ale dost nakrklý. Děda leží jak brouk, s krvavým čelem na špinavých kostkách, někdo ho zvedne, zavolá sanitku a on pak odmítne nechat se ošetřit. Prostě tam stojí a tím svým nožičkovsko-ručičkovským způsobem vysvětluje, že asi teda možná by ani teda nejspíš asi nešel. Vždyť to nebolí a ani krev už neteče a prakticky mu nic není. A v ruce žmoulá ten zkrvavený kapesník s hnědýma proužkama. Ty vole. Blbej děda!