Po jeho přečtení se mi okamžitě vybavil sloupek herce Roberta Llewellyna v předposledním vydání anglického časopisu The Ecologist (theecologist.org). Autor zpočátku mluví o tom, že při cestě z jedné pracovní cesty měl auto tak zaflákané, že prostě musel při kupování benzínu dát dvě a půl libry za jeho umytí. Na všechno by prý zapomněl, kdyby se ovšem na jeho osobních you-tube stránkách (http://www.youtube.com/user/bobbyllew) neozvala druhý den obsluha oné benzínky a škodolibě mu nesdělila, že porušil své vlastní předsevzetí nekoupit do konce 2007 žádnou novou věc. Následovala debata o tom, zda je umytí auta "věc", kterou člověk kupuje nebo spíš servis, který do kategorie jeho předsevzetí nespadá. Debatující se prý shodli na tom, že umytí auta není "nová věc", ale služba.
Ulehčení nejen pro Roberta: nedávno jsem totiž objednával letenky pro sebe a svou přítelkyni na letní dovolenou v Portugalsku a cítil jsem se vnitřně dosti špatně: nejenomže mi opět stoupne ekologická stopa (http://www.myfootprint.org:-))))), ale navíc se ve svých vlastních očích začnu více blížit nesmyslnému mediálnímu ideálu naší západní civilizace: čím víc konzumuješ, tím víc existuješ a tím víc si užíváš. Soudě podle názorů mnohých odborníků nejsem ve své krajní nedůvěře k tomuto krédu sám: Victor Lebow, prominentní americký analytik prodeje, sumarizoval krédo doby konzumu takto: "We need things consumed, burned up, worn out, replaced, discarded at an ever-increasing rate". Doba blahobytu, kterou v posledních 5 dekádách západní svět prochází se stala námětem knihy Johna de Graafa, D. Wanna a T.H. Naylora: "Affluenza: The All-Consuming Epidemic". Kulturní historik Thomas Berry považuje dynamiku naší konzumní společnosti dokonce za "doposud nejpatologičtější jev historie vůbec." (The Ecologist, November 2007) atd. atd.
Debata o tom, jestli jsem si s letenkou do Lisabonu koupil "novou věc" nebo jen servis by myslím zamotala hlavu i Robertovi. Ale i přesto je jeho "making-do" projekt úžasná věc. Jedná se o ryze osobní reakci na přesun odpovědnosti ze zorného pole jedince, ke kterému došlo s nástupem globalizace. V rámci tohoto procesu se totiž snažíme sami sobě např. namluvit, že když si dáme k obědu kuře, neneseme vůbec žádnou odpovědnost za to, že strávilo svůj život někde v kleci o rozměrech 50 na 50 centimetrů spolu s dalšími třemi stovkami kuřat a bylo pak usmrceno tím, že jej vhodili do vařící vody. Nebo třeba to, že když si koupíme auto, neneseme vůči sobě ani jiným odpovědnost za to, jaké dopady bude náš čin mít: kupuj benzín, najdi parkování a plať, čekej v zácpě na Rašínově nábřeží, Karláku, Ípáku, Spojovací, u Muzea… plať pojistku, sháněj náhradní díly, jeď do servisu, až auto doslouží sežeň vrakoviště a plať….
Uvědomit si tak věci daleko menšího významu (na úrovni jednotlivce) je prostě mimo rozlišovací schopnost jedince masíroveného kampaní za plnější existenci v rámci shop ´till you drop.
A právě do toho se Robert Llewellyn "obouvá" a znovu na sebe bere co největší možnou část oné odpovědnosti – protože v konečném důsledku jsme to my, konzumenti, kteří určujeme marketingové trendy a tím také politická rozhodnutí hýbající např. naší malou republikou. Kdyby nebylo tak zatraceně "cool" jezdit do práce v autech (+ tak zatraceně pohodlné dát si po ránu cigaretku a brát to jako výraz našeho statutu), tak nejenže si bude daleko méně lidí kupovat auto jen "pro ten pocit", ale městští zastupitelé budou pod tlakem rostoucího počtu těch, kteří nesnáší smrad výfuků a chtějí zóny, do kterých se s autem nesmí (nebo jen za poplatek). Budou investovat do hromadné dopravy a zřizovat cyklostezky. Budou podporovat ranní jogging v centru města, dopolední projížďku na kole a večerní procházku tichou, krásnou Prahou bez aut. Budou o svoje místečko bojovat, až zčernají, pardon, zezelení. Utopie, já vím…..Bohužel těch z nás, kteří sice mají plnou hubu (pardon…pusa zní strašně) globálního oteplování, ale každé ráno nasedají do auta, aby se svezli těch pár kilometrů do práce (Praha), je stále spousta. Stejně jako je spousta těch, kteří, stejně jako já, musí na dovolenou letět do Portugalska a nestačí jim třeba tři týdny na Kokořínsku, v Českém ráji nebo Tatrách.
Robert Llewellyn ukázal svým postojem jinou cestu, která, až po ní začne šlapat dostatečný počet lidí, možná povede k zelenějšímu světu.
BE THE CHANGE YOU WANT TO SEE
www.downshiftingweek.com, www.steppingoff.co.uk, www.selfsufficientish.com, www.climatechange.eu.com