Vlastně už nevím, jak jsem se do ní mohl zabouchnout. Za nehtama špína. Pod očima vaky jako kráva. Sedíme, tahá jednu za druhou. Jdeme na tramvaj a ona si zbytek druhého cíga schová s klidem do rukávu. A tak to chodí pořád dokola.
Už si vzpomínám. Dostala mě ta vůně.
První problémy nastaly, když se seznámila se sousedem o patro níž. Do té doby jsem jí dovolil úplně všechno. Mohla kouřit v posteli. Mohla kouřit u počítače. Nebo. Děláme to doma na gauči po večírku.
„Mohla bych si zapálit?“, říká mi zrovna, když se mi to začíná líbit.
Zaseknu pohyby, které tak krásně vířily ten její nikotinový odér – vůně čerstvě vytisknuté knížky smíchaná s aróma frišínkových Spartiček – a uvědomím si, v jaké jsem pasti. Puncované kóma. Geniální mechanismus potupy. Co to je za otázku, říkám si sám pro sebe. Ale pak to ze mě leze ven.
„Do prdele, může mi tady někdo vysvětlit, co to je za otázku?“.
Čtyři zdi kolem nás jen blbě čumí a mlčí. Poslední část mojeho „…co to je za otázku“ si stačily navzájem několikrát prohodit. Ode zdi ke zdi. Co tak asi slyšely, když jim tu to živočišné divadýlko předváděl někdo úplně jiný? Mám hroznou chuť se jich zeptat.
Místo toho čekám a sleduju oranžový plamen zapalovače. Blíží se k bílé trubičce věčné touhy a pak to přichází. Krátký, sotva slyšitelný, sten. Vsadím se, že tohle se mi nikdy nepodaří. Mohl bych se svlíknout z kůže. Ale toto nikdy nesvedu.
Žhneme touhou. Vzduch se začíná vířit, serfuju na vlně parfému od Nietscheho. Otevírám ústa, abych toho slyšel co nejvíc. Lapám po vzduchu.
„Slyšíš? Začínají na nás mluvit.“ Šeptám jí do ucha, skrz které prochází praskání tabáku.
„Kdo?“
„Zdi, přece.“
„A co říkají?“
„Povídají si o nás.“
Šeptám, protože mám strach, že to přestane.
„Musíš otevřít pusu, pak je taky uslyšíš.“
Zasekl jsem pohyby, už ke mně pronikají jenom hlasy zdí kolem. Vzduch se přestal točit a klidně sedí na řeřavé špičce její touhy. Sedí a poslouchá. Jsme tři. Já. Ona. Cigareta.
„Už to taky slyším. Myslíš, že mluví pravdu?“
“Co já vím, řek´ bych že jo. Proč by před náma lhaly, jsou to zdi.“
Už se na ni nezlobím. Vím, že má špínu za nehty a ruce žluté od nikotinu. A taky vím, že mi zahýbá se sousedem. Jenže s kým jiným bych toho tolik dokázal? Vlastně jí můžu být vděčný.
Zdi nelhaly. A ona vlastně ani nechtěla, aby nemluvily pravdu. „Co spolu děláte?“
„Jak to myslíš?“
Zvedla obočí a dívá se na mě nechápavým pohledem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Každý den slyším, jak jí ten fejk otevírá dveře. A ona se ptá, jak to myslím. Každý den na ni čekám a pokaždé si uvědomím, že bez ní náš byt vlastně strašně smrdí. Vidím kolem hordy žlutočerných min a čekám. Sám uprostřed minového pole.
„Ty moc dobře víš, jak to myslím!“ řvu. Chtěl bych jí nařezat. Rákoskou. Nebo holou rukou. Až by jí kůže zčervenala.
Myslím, že spolu nespí. Tuším, že sex je to poslední, za čím by tam mohla chodit. Je to ten parfém, který je oba spojuje. Je to posedlost, která je pohání. Je to nikotin.
„Kouříme spolu.“
Tušil jsem to, ale nechtěl si to přiznat. Tušil jsem to, už když se popel z její cigarety zatočil milionkrát ve vzduchu a dopadl mu na rameno. Už když si poprvé vyměnili pohledy. V hlavě mi začíná hučet. Slyším jak sténá pokaždé, když jí on připálí. Slyším praskat nikotin mezi jeho prsty. Vidím, jak se na ni dívá. Slyším ten slabý vzdech.