Mimochodem podpora rybářství u nás, tzn. bojkot dovezených konzerv obsahujících cokoliv, zlepší nejen podmínky chovu (více pěněz), ale dobrým příkladem napomůže změně k lepšímu… :))

Život je mj. sled rozhodnutí mezi různými možnostmi jednání. Připadá mi rozumné být si přitom vědom toho stálého, neodstranitelného napětí mezi jednáním „pro druhé“ a jednáním „pro sebe“…. Je to cosi jako reliktní záření, pronikající lidským vesmírem 🙂

Nemůžu a vlastně ani nechci vám implantovat svůj význam, jen jsem se ho pokoušel vysvětlit – a vy jste mi zase vysvětlil svůj; tak se můžeme lépe pochopit.

Svědomí, vina, lhostejnost, soucit – to všechno jsou slova s významy velice osobně rozdílnými – a je určitě dobré to vědět. Jsou to jistě sociální konstrukce, jako ostatně všechna slova a jejich významy, které si odmalička vytváříme podle zkušeností z okolí. Myslíme jazykem, který jsme převzali od rodičů a ostatních lidí, smíchali a dotvořili do jakéhosi nového celku.

Pro mne situace, že stojím někde na břehu, ve vodě se někdo topí a já mu nepomohu, znamená vinu, kterou bych si nesl navždycky. A to i v případě, že si toho nevšimnu. Vina ovšem neznamená sebezatracení, ale cosi jako pochopení nutné „životní tíže“.

Činy: vždy mám možnost něco udělat – a když tu možnost nevyužiji zcela, nesu vinu…

Samozřejmě záleží přes kolik levelů jsem ochoten vinu vnímat. Zda například výrobce elektřiny zásobující jatka cítí zodpovědnost za smrt těch zvířat a zda horník kopající pro tuto elektrárnu uhlí…

Takže se omlouvám, že jsem se Vám snažil vysvětlit něco tak podivného, jako principiální nemožnost vyvázat se individuálním činem ze zodpovědnosti, která je na mně jako na členu skupiny.

Možná… teď mne napadl příklad z mateřské školky: když ze 30 dětí bude nějakých 5 šikanovat jednoho a ostatní se otočí zády a řeknou „to není mým jménem“ – to je přece zjevně nesprávné.

Když z těch 24 zbylých nebude jeden zrovna na místě, bude na dovolené s rodiči, ale bude vědět, že se to v té školce děje – existuje nějaký způsob, jak by řekl „to není mým jménem“?

A teď onu „bezprostředně vinnou“ skupinu oddalujte od sebe dál a dál. Opravdu existuje nějaká hranice, kdy si budu moci říci „nenesu žádnou vinu“, po pilátovsku „myji si ruce“? Čím je dána? Schopností efektivně zasáhnout proti zločinu?

Jestli tu síť myslíte třeba ve smyslu, že pracuji ve firmě, která dodává teplou vodu někomu kdo jí tuňáka, budiž. Tento díl odpovědnosti klidně snesu.

Berte to jako síť, kde jsou všichni mnohonásobně propojeni, takže cokoliv kdokoliv udělá, má jistý, třeba nepatrný, ale reálný vliv na celou síť. Takovou sítí je celý život na zemi (a v podstatě i celý svět). Z té sítě se prostě principiálně nejde vystřihnout.

Kdybyste opravdu nebyl součástí vybíjení tuňáků, nestaral byste se o ně, bylo by vám to lhostejné. Staráte se o ně, nechcete je kupovat a propagujete tento názor právě proto, že se cítíte být za to vybíjení spoluzodpovědný.

Nechci, abyste začal kupovat tuňáky:-) Chci vyjádřit jakousi změnu nahlížení na „etiku protestu“. Protest není dobrý sám o sobě. Vlastní jednání není řešení – tím je poznání a z něj rostoucí „technologie“.