Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Krocení hluku v Praze 17

Nedávná diskuze pod sloupkem Apoleny Rychlíkové v Salonu Práva a facebookový status Kláry Laurenčíkové o rušení nočního klidu motorkáři, znovu poukázaly na bolest mnoha Pražanů: rušení nočního klidu a pasivitu policie v Praze.

Stížnosti Apoleny a Kláry ohledně otřesného chování turistů a motorkářů v centru Prahy mi připomněly dobu před 4 lety, kdy jsem začínal řešit pravidelné rušení nočního klidu hosty hotelu Fortuna West v Řepích.

Začínalo to o Velikonocích. Do středně velkého hotelu v okrajové části Prahy, Řepích, začali ve větších počtech najíždět první skupiny turistů. Hotel byl už v té době nekuřácký, takže se na cigaretu logicky chodilo ven. Problémem bylo umístění vchodu do hotelu přímo naproti našemu domu. I hlasitější rozhovor skupinky tří hostů způsoboval to, že se v noci během léta nedalo otevřít okno. Jak se mělo brzy ukázat, toto byl ale podružný problém. Opravdovou katastrofou byla absolutní nečinnost provozovatelů hotelu po 22. hodině, kdy se hosté – až na malé výjimky horkokrevní turisté z jižní Evropy – začali shromažďovat před vchodem.

Zpočátku šlo o regulérní noční „pouliční slavnosti“, včetně hlasité hudby z reproduktorů nebo mobilů. Myslel jsem si, že situaci vyřeším mobilizací Radnice vedené ODS, resp. voláním na policii. Bohužel, ani jedno nezabralo. Dopis, který jsem napsal starostce, skončil na obvodním ředitelství ve Stodulkách. A jejich odpověď mi vyrazila dech: hotel v blízkosti vašeho domu znamená jistou míru nepohodlí, musíte si zvyknout. Bylo to pro mě samozřejmě nepřijatelné. Horká léta a čerstvě narozené miminko byly hnacím motorem mých nočních stížností: bohužel, řešení bylo v nedohlednu. Incidenty se opakovaly s železnou pravidelností a náhodné rozhovory se zasahujícími policisty mi poprvé ukázaly, do jaké míry jsou policisté v efektivním řešení rušení nočního klidu ze strany cizinců neschopní: nejčastější byly výmluvy na to, že cizince pokutovat nemohou, že to nemá cenu, že se to stejně bude opakovat. Hotel – dle policie – samozřejmě žádnou pokutu dostat nemohl, resp. policisté to „neuměli“. Radnice v čele s ODS dávala od problému ruce pryč, protože to prý spadalo do výlučné kompetence policie. A ta byla bezradná.

Klíčem k posunu byl rozhovor s policistou, který mi sdělil, že to, co před hotelem při jedné z mých stížností viděl, musí rázně řešit Radnice. Na mou námitku, co když toho Radnice není schopná, odpověděl, že pak musím sehnat pod stížnost na Hotel podpisy minimálně 20 lidí. Jinak se se mnou o tom u nich na policii ve Stodůlkách nebude nikdo bavit. Přišel podzim, situace se uklidnila a já měl čas nasbírat 30 podpisů.

Mezi jejich sběrem jsme si ještě několikrát napsali s managerem hotelu, kterému jsme předložili návrhy řešení: zavést funkční ochranku, která noční klid bude hlídat, případně přesunout vchod na stranu hotelu. Ukázalo se, že ani jeho osamělé hlasy dvou občanů nezajímají – teprve až v okamžiku, kdy na policii dorazila petice s 30 podpisy a do hotelu vyslala tým, který měl problém vyřešit, začaly změny.

Po 4 letech bojů jsme letos poprvé zažili letní večery, kdy nehrozí, že vás i přes zavřené okno probudí výkřiky opilých hostů a hlasitá muzika v jednu ráno. Samozřejmě, občas se to děje a je to extrémně otravné, ale většinou to spraví telefonát do hotelu s upozorněním na neukázněné hosty (to, že potom člověk jen těžko usíná, je druhá věc). Hotel konečně zavedl dvoučlennou ochranku, která se nebojí na mladé opilé studenty, co si přijeli pořádně užít Prahu a myslí si, že uprostřed sídliště neplatí žádná pravidla, zvýšit hlas. Funguje to. Prozatím. Co jsem si z téhle bolestné lekce vzal?

  • Pro policii jsem i přes desítky telefonických stížností neznamenal vůbec nic – byl jsem to spíš já a ne hotel, kdo byl a priori podezřelý z „potížismu“. Všechny noční výjezdy a sepsané zprávy (z každého výjezdu je zpráva povinná) zřejmě nikdo nečetl a o situaci nepřemýšlel. Dál mechanicky řešil ad-hoc problémy a z toho vyplývající plýtvání časem a lidskými silami se zřejmě bralo jako „povinná“ součást policistovy práce.
  • „Moji“ policisté byli v situacích, kdy narazili na cizince bezradní: mnozí se vymlouvali na to, že v eurech pokutovat nedokážou nebo že to nemá smysl nebo že prostě neví, jak na to.
  • Hotel byl nedotknutelný: na mou námitku, že je za tak masivní počet přestupků ze strany svých hostů zodpovědný hotel, mi bylo opakováno, že to tak není, že na provozovatele hotelu „nemůžou“.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama