Oddělené soužití

Zdání klidného soužití české společnosti a vietnamské komunity, která prý přijala „naše návyky“ a přizpůsobila se většinové společnosti, nemůže být dokonalejší. Až na občasné kosočtverce na zvoncích vietnamských sousedů nebo cedule s nápisy „Tady se mluví česky“ na některých obchodech, se Češi vůči Vietnamcům chovají korektně (čti: navzájem se ignorujeme). Až na výjimečné případy jsou informace o životě uvnitř komplikovaných vietnamských společenství více méně nedostupné. Nevíme, jak vietnamské rodiny žijí, jak tráví volný čas, jak se baví, nebo co si myslí o Češích. Zdá se, že nám to tak vyhovuje a co víc, pokrytecky si vzájemnou separaci stavíme na hezky český piedestal jako údajný příklad, ze kterého by se ti „nepovedení“ Romové měli poučit.

Udělat si obrázek o tom, jak doopravdy naši spoluobčané žijí, je tak možné pouze z občasných reportáží o nadějné generaci inteligentní vietnamské mládeže, nákupem v jednom z tisíců vietnamských obchodů nebo návštěvou SAPY. A čím dál častěji také z krátkých zpráv o policejních raziích a tunách zabaveného oblečení nebo marihuany. I z tohoto pohledu je pak knížka historika Nožiny a policejního experta na mezinárodní zločin Krause neocenitelným příspěvkem do diskuze o těžko řešitelném problému vietnamské kriminality v Čechách, potažmo v celém středoevropském prostoru.

Ekonomická migrace

Útlá knížka je rozdělena na několik částí, z nichž největší pozornost upoutá nástin historického pozadí vietnamské imigrace, způsoby tranzitu z Vietnamu na území ČR nebo struktura vietnamské diaspory a mocenských struktur v ní. Studie je doplněna také kapitolou o teoretických východiscích, kterou lze samozřejmě přeskočit – skutečnost, že v ČR existuje zoufale málo studií o problematice integrace vietnamské menšiny, je jaksi nabíledni. Přílišná neangažovanost státu je podle všeho také v základě dnešních problémů, které nesužují jen Česko. Je pravda, že česká vietnamská komunita je v Evropě jedna z nejpočetnějších, ale stejné problémy stíhají také tureckou diasporu v Německu, pakistánskou a karibskou diasporu v Anglii, marocko-alžírskou komunitu ve Francii nebo „islámskou“ menšinu v Holandsku. V posledně jmenovaných dvou zemích jsou problémy dědictvím kolonialismu, u nás, v Německu a v Anglii pak řízené imigrace v 60. – 80. letech 20. století.

Český případ přitom může být v mnohém ukázkou toho, na co se při podpoře ekonomické migrace zapomnělo. Německo se až po dlouhých 30 letech probouzí do skutečnosti, že se jen těžko dá napravit to, co se zanedbalo, když se v rámci ekonomického růstu verbovaly do země desetitisíce námezdních pracovníků z Turecka. Tak nějak se předpokládalo, že až jim skončí smlouvy, půjdou Turci domů a ti, kteří domů nepůjdou, se s radostí naučí německy, budou jíst bavorské párky a pít německé pivo. V Čechách tomu bylo podobně. Jen s tím rozdílem, že Vietnamská vláda, v rámci splácení dluhů za dodanou munici a výbušniny, do Čech mladé Vietnamce dodávala jako levnou námezdní sílu. Zpočátku se tento program prolínal s programem výpomoci válkou zdecimovanému Vietnamu. Odhaduje se, že v průběhu 80. let prošlo tehdejší ČSSR 70 000 – 120 000 mladých Vietnamců. Právě někteří z těchto původních imigrantů tvoří základ dnes dobře etablované vrstvy mocenských špiček, jež ovládá rozvrstvenou a komplikovanou síť uvnitř vietnamské diaspory. Před 30 lety byla ovšem životní úroveň mladých imigrantů daleko horší než úroveň tehdejších Čechoslováků. Jak Nožička s Krausem dokládají, vietnamský dělník dostával něco kolem 40-50 % svého platu a byl tak nepřímo nucen zařadit se do sféry ilegálního podnikání. Na konci 80. let se proto zrodily základy vynalézavého systému překupnictví s oblečením, které dominuje vietnamských kriminálním aktivitám dodnes (jako příklad je v knize uváděn provoz na lince Hanoj – Praha na konci 80. let, v rámci něhož letadla naložená látkami po přistání na sterém letišti v Ruzyni mizela bez jakékoli celní kontroly). Vedle důmyslného překupnického systému se již tehdy také etablovala síť zkorumpovaných úředníků, kteří na nelegálním obchodě s oblečením vydělávali a kteří působí dodnes.

 
Divoká devadesátá

Počátek 90. let se nesl ve znamení poměrně převratného vývoje. Změnami oslabený stát neměl prostředky ani kapacity na formulování strategie přístupu ke stále narůstající vietnamské krimininalitě, která se navíc výrazně internacionalizovala a většinou balancovala na hranici ilegality. V roce 1990 žilo v ČSFR asi 20 000 Vietnamců, ale už v roce 1992 bylo přerušeno uzavírání nových česko-vietnamských smluv a vztahy mezi oběma zeměmi se výrazně zhoršily. V důsledku transformace a poklesu poptávky po námezdní síle byli příslušníci vietnamské komunity nuceni na základě končících kontraktů a stipendií k návratu domů. K žádnému masovému odlivu nedošlo, hlavně proto, že mezery v zákonech dovolily převážné většině těchto lidí založit si v ČR živnost a získat v návaznosti povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu.

Období 90. let a počátku nového tisíciletí byly pak dobou nárůstu ilegálních transferů příbuzných a známých příslušníků první imigrační vlny. Tyto transfery, ve většině případů nesmírně nákladné a nebezpečné, jsou v knížce do detailu popsány. Za zvláštní zmínku určitě stojí existence speciálních agentur v ČR a Vietnamu, které se v současnosti starají o dovoz vietnamských dělníků. Podle statistických údajů za srpen 2008 žilo v ČR legálně 57 660 vietnamských obyvatel, převážná většina z nich na základě povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu. Počet nelegálních přistěhovalců z Vietnamu je jen těžko možné odhadnout – také kvůli vysoké mobilitě v rámci Evropy. Faktem je, že v obou případech se dá očekávat další nárůst. „Podle Le Minh Caua, místopředsedy Vietnamského svazu v ČR, přijíždí do země denně za pomoci nějaké agentury 10 vietnamských občanů“. Hospodářská situace ve Vietnamu se v posledních dvou letech výrazně zhoršila – příkladem postupného úpadku země je bankrot státního podniku na stavbu lodí Vinashin, který se zdá být špičkou ledovce v mizerně spravované zemi, která trpí korupcí, degradací životního prostředí a třeba i častými výpadky elektřiny.

Život na hraně

Jedním z nejvíce šokujících zjištění, vyplývajících z výzkumu Nožičky a Krause, je pro mě míra, do jaké jsou obyčejní Vietnamci zapojeni do aktivit na hraně nebo aktivit vyloženě kriminálních. Samozřejmě že existují případy rodin, které se dokázaly z područí komunitní kriminality vymanit (často po několika letech splácení dluhů za transfer do Česka), ale těch je opravdu jen malá část. Zbytek jsou lidé, kteří jsou zcela závislí na husté síti vnitřních vztahů, která je navíc přísně strukturovaná. V knížce se mluví o jakýchsi kastách: nově příchozí jsou nazývání gá (ze slova „drůbež“, ve smyslu „balíci) nebo thóc (ze slova „rýže“) starousedlíci pak „xú môc“ (ze slov „xú“ – český Vietnamec a „môc“ – plesnivý). V rámci komunity fungují funkce jakýchsi všemocných stařešinů, kteří mají velké rozhodovací a také jakési soudcovské pravomoce, ale také např. tzv. bo doi. Ti tvoří samé dno hierarchie – vymáhají peníze, dělají bodyguardy, ale také vraždy na objednávku. Jsou zaměřeni hlavně dovnitř vietnamské komunity a udržují mezi sebou úzké vztahy. Nejtvrdší jádro bo doi pochází ze střednícho Vietnamu. Úzké a provázané vztahy jsou podle Krause a Nožičky charakteristické pro celou diasporu. Nově příchozí jsou zcela odkázáni na pomoc ostatních: ti jsou jim schopni zajistit práci, zpočátku se o ně postarat a případně jim také pronajmout prodejní místo v tržnici, jehož cena se pohybuje od 200 do 300 tisíc Kč. S ohledem na náklady potřebné k zajištění práce a životu v Čechách je široká kriminální činnost v rámci vietnamské komunity přirozeným způsobem, jak se co nejdříve osvobodit zpod těžkého jha dluhů. Podle Nožičky a Krause bude dynamika těchto kriminálních aktivit i dále narůstat a s tím také potřeba adekvátní reakce na národní úrovni.

Dialektika strádání

Doposud byla ovšem všechna vládní opatření charatkerizována spíše nesystematičností (razie, zastavení vydávání víz atd.) a to i přesto, že vládní materiály obsahují četné deklarace o nutnosti likvidace kriminálních aktivit vietnamské komunity. Efektivnímu zásahu proti vietnamské kriminalitě brání, mezi jiným, hlavně zmiňované úzké propojení legální a ilegální sféry v životě vietnamských komunity. Případná národní strategie boje s vietnamskou kriminalitou by podle autorů publikace měla „rovněž zahrnovat strategie otevření vietnamské diaspory komunikaci s širší českou společností.“ Nadějně se v tomto smyslu jeví nejmladší generace, narozená převážně v ČR: mluví plynně česky, má výborný prospěch a vysoké cíle a snaží se vymanit z tradičních mocenských vazeb uvnitř komunity. Je klidně možné, že v jejich středu roste budoucí premiér ČR. Než se tak ale stane, bude muset být vynaloženo ještě velké úsilí a obrovské množství finančních prostředků k tomu, aby se vietnamští Češi dostali z okraje společnosti blíže jejímu středu.

Nožina, Miroslav – Kraus, Filip: Kriminální sítě ve vietnamské diaspoře. Případ České republiky. Praha 2009.