Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Human Writes a cely smrti – dopisy vrahovi?

Ta otázka mě pronásledovala od okamžiku, co jsem si v anglické obdobě Nového prostoru, Big Issue, přečetl nenápadný článek o vězních odsouzených v Americe na smrt. Psalo se tam o organizaci, která odsouzencům zprostředkovává kontakt s vnějším světem normálních lidí.

Zmiňovaná organizace se jmenuje Human Writes a patří mezi jednu z mnoha neziskovek, které aktivně vystupují proti trestu smrti v Americe. Akce Human Writes, na rozdíl od aktivit ostatních, více politicky orientovaných organizací, jsou ovšem konkrétní. Za roční poplatek 20 liber pomohou dobrovolníci z HW komukoli navázat kontakt s vězněm, který stojí o to, udržovat s někým zvenčí  vztah na dálku – formou dopisů. Není vyloučena ani pozdější návštěva. A cíl? Ten je jasný: podat pomocnou ruku. Ukázat, že i když vím, že jsi vrah a že by ti podle „oko za oko, zub za zub“ mělo patřit to, co tys´ provedl své oběti, nejsem lhostejný ke tvému utrpení.  

Odeslal jsem tedy vyplněnou přihlášku, dal příkaz k převodu 20 liber a čekal, co bude dál. Kupodivu se mi po necelém týdnu ve schránce objevilo jarní vydání časopisu Human Writes a 4 stránky informací o všem, co se přísně střeženému dopisování vězňům a cel smrti v Arizoně týká. Na konci stálo, že mi koordinátor pro Arizonu brzy pošle jméno vězně, který mi byl přidělen.  

Reklama

Zatím se dotyčné osobě nikoho nepodařilo najít a tak jsem aspoň mohl začít sbírat informace o tom, co pro Ameriku vlastně trest smrti znamená. Zjistil jsem, že přelom roku 2007-8 byl ve znamení rýsujících se změn.  

Všechno začalo 25. září 2007. Ten den se Nejvyšší Soud Spojených států amerických rozhodl přezkoumat spor v otázce užívání nejfrekventovanější metody při popravách – smrtící injekce, zavedené v roce 1977. Nevyšší soudní instance v Americe tak převzala zodpovědnost za konečné rozhodnutí v návaznosti na několik sporných případů na úrovni jednotlivých států. Naposledy to byl případ z Kentucky, ve kterém byla dvěma na smrt odsouzenými vězni smrtící injekce označena jako v rozporu s Ústavou, konkrétně s jejím 8. dodatkem, který zapovídá „cruel and unusual punishment“.  

Není divu. Zprávy o utrpení, kterým při špatně provedeném „zákroku“ procházejí vězňové, jsou šokující. Za všechny mluví případ Angel Diaze. V prosinci 2006 byl usmrcen injekcí, jejíž smrtící účinek zajišťují tři látky: jedna vězně uspí, druhá paralyzuje svalstvo a zastaví dýchání a třetí zastaví srdce. Po první injekci, působící obvykle okamžitě, se Angel Diaz začal svíjet v křečích a snažil se artikulovat. Teprve druhá dávka pomohla k Diazovu usmrcení. K tomu ovšem došlo až po 34 minutách. Pitva ukázala, že první injekce pronikla žílou do svaloviny a nebyla proto stoprocentně účinná. Zřejmě Diaze úplně neuspala a účinky dvou látek, které mají přivodit smrt, prožíval za plného vědomí…  

Dva dny nato tehdejší guvernér Floridy Jeb Bush (bratr současného prezidenta USA) zastavil užívání smrtící injekce a ustavil výbor zkoumající humánnost této metody zabíjení.  

Napjaté čekání na rozhodnutí Nejvyššího Soudu bylo vyplněno také úvahami o tom, co by následovalo po případném zákazu injekce jako zdaleka nejfrekventovanější metody usmrcování v USA. Z 36 států, ve kterých platí trest smrti, 35, respektive 36, používá právě smrtící injekci (v Nebrasce bylo užívání elektrického křesla Nejvyšším Soudem zakázáno jako nehumánní v únoru 2008). Právě od tohoto faktu se odvíjely naděje řady odsouzených, ale také aktivistů bojujících za zrušení trestu smrt. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v poměru 7 : 2 ze 16. dubna 2008, potvrzující tuto metodu jako v souladu s Ústavou Spojených států, udělalo však všem nadějím konec.  

Takové rozhodnutí nestojí v historii trestu smrti v USA osamoceno. V roce 1972 vydal Nejvyšší Soud příkaz pozastavit výkon trestu smrti z důvodů neslučitelnosti takového aktu s Ústavou a již zmiňovaným osmým dodatkem. O čtyři roky později však došlo k opačnému rozhodnutí a Nejvyšší Soud v pozměněném složení předal rozhodovací pravomoc zpět do odpovědnosti jednotlivých států. Nejaktivnějším z nich je Texas. Od roku 1976 tam došlo k 401 popravě (údaj ze srpna 2007). Méně aktivnější jsou pak soudci ve státě Virginia (98 vykonaných poprav), Oklahoma (86), Montana (66), Florida (64)…  

Celkově ovšem v Americe míra souhlasu s trestem smrti klesá: ze 4/5 dotázaných v roce 1994 na 2/3 na konci roku 2007 (konkrétně 69 procent, Gallup). U těch, kteří s trestem smrti souhlasí, převažují, mimo jiné, náboženské důvody. Oko za oko, zub za zub. Možné justiční omyly tíží pouhých 38 procent. Pro ilustraci uveďme, že od roku 1973 byl trest smrti pod tlakem pochybností o jejich vině zrušen u 124 odsouzených. Je ale také potřeba dodat, že ještě v žádném případě nebyla u provedené popravy dokázána nevina potrestaného.  

Každopádně je s ohledem na zahraničně-politickou orientaci USA v posledních letech s podivem, s jakými státy sdílí v této oblasti stejný názor. V počtu poprav za rok 2006 vede Čína (200, neoficiální zdroje uvádí až 8 000), následuje Irán s přibližně 170 popravami, Pakistán (přibližně 80), Irák a Súdán (60), Saudská Arábie (40) a Jemen (30). USA se řadí s 50 popravami v roce 2006 za Irák a Súdán.  

Je pozdě večer a já téma trestu smrti probírám s bývalým kolegou. Mluvíme o Ellie Wieselovi, který ve své knížce popisuje proces s bývalým dozorcem v jednom z koncentračních táborů. V lavici seděl vedle člověka, kterému SS-man vyvraždil celou rodinu a který se ho chystal přímo v soudní síni zabít. Wiesel ho přesvědčil, aby to nedělal. Nechtěl, aby se snížil na stejnou úroveň…Napadá mě taky Albert Camus, jehož otec se po návratu z veřejné popravy pozvracel znechucením. Myslím ale také na výrok jednoho z pozůstalých oběti vraždy: „…anyone close to a murder victim wants the son of a bitch who did it to die…“.

…takže i dál se sám sebe ptám, jestli bych svůj první dopis do arizonské věznice dokázal ospravedlnit před otcem či matkou oběti vraždy, kterou spáchal adresát.  

 

Zdroje:

www.economist.com

www.gallup.com