Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Filmový Havel: zvítězila pravda nebo láska?

Recenze Kamila Fily líčí snímek Slávka Horáka v těch nejtemnějších barvách. Vyčítá mu neporozumění Havlovu životnímu dramatu, redukci kontroverzní postavy di/prezidenta na živočišného floutka bažícího po nekončící tělesné rozkoši a řemeslně odbytý film. Bohudík, filmový Havel není ani jedno.

Po smrti našeho prvního polistopadového prezidenta se na krátkou chvíli zdálo, že se vzpomínky na milostné eskapády z Havlova života vyčerpaly. Pak ale přišla kniha Jitky Vodňanské „Voda, která hoří“ a přinesla dosud neznámé pikantní detaily z života našeho nejvýznamnějšího dramatika, disidenta a politika. Kniha vyvolala silné reakce, většinou kritické. Například Aleš Palán se ve své recenzi ptá, zda jsou takové informace podstatné k tomu, abychom plně pochopili Havlovu osobnost. Kolem stejné otázky krouží ve svém článku také Kamil Fila.

Po přečtení jeho extrémně kritické recenze by se mohlo zdát, že se nový film o Havlovi skutečně točí jen kolem jeho milostných avantýr a vše ostatní předkládá skrze tuto optiku. Fila jako by měl o odkaz Havla strach: když říká, že „nepanuje převládající shoda na tom, kým vlastně (Havel) byl“, vyjadřuje vlastně obavu, zda film, který zdůrazňuje některé nepopulární aspekty Havlova života, nenadělá víc škody než užitku. Samozřejmě, každý, kdo si čte diskuze pod bulvárními články o životě „zpovykaného prominenta“, mohl by nabýt dojmu, že historikové nejsou zajedno v pohledu na tak důležitou osobnost našich dějin. Ovšem celá řada vydařených životopisných knih o Havlovi dokazuje pravý opak: o přelomových okamžicích Havlova života víme dnes prakticky vše. Ať to je skvělá kniha Martina C. Putny, výpravná dvoudílná biografie z pera Daniela Kaisera nebo dílo Michaela Žantovského, fakta o životě disidenta a prezidenta Havla máme úhledně srovnané před sebou a připravené k interpretaci. Ta ani v nejmenším nenaznačuje, že by v odborných kruzích nepanovala shoda na tom, kým vlastně Havel byl.

Tvůrci filmu naštěstí nezůstali pouze u prvně zmíněné knihy, ale důkladně nastudovali všechny detaily Havlova velkého životního dramatu, včetně jeho komplikovaného, ale životně důležitého partnerství s první manželkou Olgou. Vybrali z nich logicky ty, které byly pro filmovou cestu dramatika od rané normalizační paralýzy přes rebelský dopis Gustavu Husákovi (ten ve filmu chybí) až po soudní proces s Plastiky, vězení a pak na Hrad, zásadní. Ano, úvodní scéna, ve které potem zbrocený Havel neúspěšně „balí“ protagonistku jedné své hry, je upachtěná a k nevydržení, ale v kontextu snímku zaujímá – díky bohu – jen podružnou roli.

Prokletí českého vyprávěčství

Vedle zásadní výtky, obsažené v samotném názvu recenze, nešetří Fila ani kritikou ohledně ztvárnění Havlova uměleckého, politického a spisovatelského života. Filovi vadí, že „Havel v celém filmu nepronese jediný projev. Ani na sjezdu spisovatelů (na to film začíná v pozdější etapě jeho života), ani na bytovém semináři (jen na rozjívené disidenty zakřičí „Už mě neserrrte!“), ani během Listopadu 89…“. Problém ale nebude v tom, že by tvůrci filmu Havla ochudili o tu stránku jeho osobnosti, která se vyžívala v rétorických entrée, ale v tom, že Havel nikdy žádný velký rétor nebyl. Byl to člověk dialogu, člověk, který měl dar naslouchat – jak ostatně píše i Fila („Dokázal naslouchat ostatním, nasávat jejich myšlenky a napsat je tak, aby byly výstižnější nebo přijatelnější než ve své prvotní podobě.“). Pokud už měl pronést veřejný projev, zdráhal se to udělat spontánně, bez přípravy. Pokaždé své řeči s precizností sobě vlastní několikrát přepisoval – raději psal dopisy, než mluvil. A když už mluvil, jako v pozdější prezidentské etapě svého života, pečlivě popisoval své přesvědčení a názory. Do hloubky a svědomitě.

A právě v tomto vystihl Horák postavu Havla víc než dobře: vidíme bojácného dramatika ošívajícího se po děkovačce na pódiu; Havla, který se  před neznámými lidmi cítí nepatřičně, nesvůj. Nebyl to filozof starořeckého střihu, rétor nebo univerzitní profesor: byl to citlivý člověk s extrémně vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Člověk, jehož krédo bylo gándhíovské „buď změnou, kterou chceš vidět“, než že by potřeboval své vnitřní přesvědčení balit do intelektuálních kudrlinek, sdělovat jej veřejně tak rozmáchle a vypravěčsky, jak si možná představuje Fila.

Vnitřní pnutí disentu

Sami tvůrci hovoří o filmu Havel jako o „vývozním artiklu“. Filmu, který nemá detailně rozklíčovávat podstatu procesu s Plastiky nebo Havlem samotným, ale spíš snímku, který chce širšímu publiku přiblížit jeho život. Fila samozřejmě jako zkušený kritik požaduje víc, zcela oprávněně. Jenže když říká, že „z filmu nejde dovodit, co bylo jádrem soudních sporů a o co vlastně lidé z disentu a undergroundu bojovali“ nebo že se ve filmu „neodehrávají (se tu) žádné vnitřní spory v disentu“, neříká celou pravdu. Film si záměrně málo nebo vůbec všímá konfliktů v každodenním životě obyčejného Čechoslováka, které byly nedílnou součástí normalizace, ale soustředí se spíš na hlavní postavu filmu a její vnitřní dramata. Pokud Fila říká, že ve filmu „nenajdeme (v něm) jediný příklad existenciální situace, která by ukázala, co to znamená žít v totalitním režimu“, pak nepochopil film, jehož název zní „Havel“.

Tvůrci totiž z Havlova života vybírají opravdu zásadní „filmové“ okamžiky, které ho formovaly: iniciační střet s policejní brutalitou a svévolí vůči tehdejšímu undergroundu, faustovské klopýtnutí během první vazby a následné přijetí odpovědnosti, nebo otázku vycestování do zahraničí, kterou někteří nejbližší přátelé dramatika využili. Jemnější kontury života v totalitě nechává záměrně stranou a soustředí se na klíčová existenciální dilemata hlavního hrdiny.

Ano, samozřejmě, daly by se pojmout jinak, ale tvrdit, že ve filmu žádné nejsou, jednoduše není pravda. Stejně jako není pravda, že „Havel popisoval spíše každodenní problémy onoho příslovečného zelináře než exkluzivního disidenta, jakým byl sám“: samozřejmě, Havlův zájem o „moc bezmocných“, bravurně vyjádřený ve stejnojmenném eseji, stál na samém začátku jeho politické kariéry. Avšak v okamžiku, kdy se pouští do boje za dodržování zákonů samotným komunistickým režimem, a to na základě Helsinského aktu, je touto kauzou zcela pohlcen a na úvahy o zelinářích přestává mít logicky kvůli boji o přežití své a ostatních čas. Tvůrcům tak lze jen těžko vyčítat, že ve filmu s názvem „Havel“ jeho autoři rozpracovávají právě tuto část disidentova života.

 Pravda a láska

Když Kamil Fila ke konci své recenze popisuje všechny hrubé nedostatky „gymnaziálního referátku“, kterým podle něj film je, nešetří ostrou kritikou. Jeho příkrý odsudek Horákova filmu jako díla, které „…potvrdí…předsudek, že „Havel pořád hulil, šukal a vozil si zadek v mercedesu““, není spravedlivý.

Utrpení, které Havel dobrovolně podstoupil a které film explicitně ukazuje – psychické a téměř fatální fyzické vyčerpání ve vězení i vědomí smrti blízkého kolegy a zničených životů svých blízkých – ve mně určitě pocit hrdosti vyvolává. A nezmění na tom nic ani dojem Kamila Fily, že scény z vězení jsou přepjaté: ano, osobně mi tam chyběla anekdota, kterak se Havel zastal spoluvězně nuceného k felaci, která líčení jeho pobytu na Borech odlehčuje. Na druhé straně, osobně nepochybuji o tom, že Heřmanice a Bory představovaly pro intelektuála Havlova ražení krutou fyzickou a psychickou zátěž. To, že to autoři filmu pojali dramaticky je v pořádku: Havel na zápal plic málem umřel a následky – částečně psychické, ale hlavně fyzické – si nesl celý život.

Osobně jsem tedy odcházel z kina s přesvědčením, že byť se tak ambicióznímu počinu jakým je film o Havlovi ne vše povedlo, Slávek Horák natočil snímek, ze kterého náš první prezident vychází jako člověk odhodlaný bránit pravdu i za cenu nasazení vlastního života. A pokud by si měl z kina člověk odnést pouze toto, měl takový film smysl.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama