Normalizační kompromis
Člověk jich každý den použije několik tisíc, ale i přesto si jen těžko uvědomuje jejich dopad na každodenní život. Pullmann analyzuje poslední čtyři roky komunistického režimu nejen pohledem historika, ale dívá se na společnost tehdejší doby také optikou sémantiky. Je totiž přesvědčen, že oficiální terminologie, která tehdy vládla politickému diskurzu, sloužila nejen mocným k udržení se u koryta, ale také těm bez moci: vynucené výlety do světa veřejně přijímané terminologie (budování socialismu, plánování, šťastné zítřky atd.) působily jako svého druhu ochrana a zároveň štít, za kterým pučel „svobodný život“ (džíny, rock, akční filmy z VHSek, alternativní literatura).
Normalizační kompromis 80. let tedy už nespočíval ve vysloveném sklonění se před režimem, spíš šlo o vzájemnou dohodu: nebudeš se ptát, co naše pojmy znamenají (nebudeš šťourat do naší pravdy) a my tě necháme na pokoji. Pullmann jako jeden z vrcholů prázdnoty a úpadku oficiálního diskurzu považuje nechvalně proslulý projev Jakeše na Červeném Hrádku – v té době již byla v Sovětském svazu v plném proudu perestrojka, která zásadním způsobem oslabila sílu tendenční terminologie a vedla pak ke zhroucení celého režimu. Jakešova slova demonstrují bezmoc celého establishmentu, který na lopatky položilo tázání se po opravdových významech základních hesel v době, kdy se ekonomika v důsledků reformních výpadků v Sovětském svazu začala zadrhávat. Nedostatek léků, toaletního papíru apod. narušil také „normalizační dohodu“, která za příslib uspokojování základních potřeb (jídlo, vzdělání, nemocniční péče, kultura) vyžadovala sdílení oficiální terminologie (v práci, ve škole). Tam, kde v té době už zkompromitované pojmosloví nedosahovalo, připouštěla navíc jistou míru osobního naplnění. S postupem destabilizace režimu tato dříve osobní témata (ekologie, gender, alternativní kultura, otázka svobody) probublávala na hladinu a postupně se proměňovala v zastřešující motiv veřejných protestů.
Dědictví
V celé knížce Pullmann naznačuje to, že takové zacházení se slovy není mezeno na svět totalitních či autoritářských režimů. Odcizení jazyka od skutečnosti zkoumal Havel ve svých hrách a těžko by se našel člověk, který v podobných minidramatech nehraje tu a tam ve svém životě hlavní postavu. Podmínky jsou víceméně stejné, jen onen kompromis vypadá jinak: za osvojení si určité terminologie se nabízí přijetí do různých skupin: soukromých (manželství, kamarádství, parta, spolek) nebo oficiálních (politická strana, „klika“ v práci, frakce). Sdílení a porozumění mezi spřízněnými lidmi není nic špatného – pochybné se to stává v okamžiku, kdy na ověřených a „funkčních“ slovech lpíme i tehdy, když už jsou dávno vyprázdněná nebo „svůj“ slovní aparát používáme k označení nám protivných věcí, pojmů nebo lidí se záměrem je degradovat, vymezit se vůči nim. Pro příklady není potřeba chodit daleko: ostatně zbytnělé a agresivní stranictví v ČR stojí a padá právě na svého druhu „normalizačních“ dohodách – dobrovolných dohodách, je nutno dodat. To je asi zásadní rozdíl mezi 80. lety a dneškem.
Pullmann svou knížku navíc uzavírá podobnou hypotézou když říká, že je velice pravděpodobné, že touhu po autenticitě a životu v pravdě, demonstrovanou masovým příklonem lidí k církvím a disentu na počátku 90. let, rychle vystřídal nový společenský kompromis. Slova „socialismus“ a „budování“ nahradila slova „demokracie“ a „trh“ a do začátku nového tisíciletí se rychle uchytil hanlivý pojem „pravdoláskaři“, který dnes vzývají tisíce kdysi pro pravdu a lásku zapálených demonstrantů. Pullmann o své zatím nepodložené hypotéze píše v závěru své knihy toto:
„…Také proto se v 90. letech jen s velkými obtížemi otevíraly debaty o tom, co je vlastně „demokracie“, zda „trh“ má mít nějaké „přívlastky“ (nebo je „trhem bez přívlastků“, tedy bez diskuze o konkrétních podobách a možných neblahých důsledcích). Také proto se liberalismus (jehož důležitou součástí je distance od společensky závazného moralismu) mohl etablovat jako nejadekvátnější náhrada za ztracené ideologické pojmy normalizace. Zdá se, že hesla „demokracie“, „trhu“, „individuálních šancí“ a „tvrdé práce“ dnes plní podobnou funkci, jakou měli jejich normalizační předchůdci…:většinou nepoukazují k adekvátním obsahům a projektům (nemají pevný význam), nýbrž lidem v jejich každodenní komunikaci umožňují ujistit se, že stojí za to mít takový konsensus, který zaručí všeobecnou spokojenost slušných lidí…s pluralitou jejich každodenních orientací a účinně vylučuje vše nebezpečné, špinavé, podezřelé a podvodné (do roku 1989 např. Romy a disidenty, poté Romy, bezdomovce či migranty).“ (Pullmann, s. 226).
M. Pullmann: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha 2011.