Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Chodil jsem do páté A.

Zkouším to taky, protože mě holky hrozně zajímají (i když jsem asi moc nedodržel zadání).

Nikdy jsem se necítil jako holka. 17. listopadu 1989 jsem se ale třeba rozbrečel kvůli kouli z matiky. Utekla mi pětiminutovka a dostal jsem pětku. Naštěstí byl pátek a v televizi zrovna zuřila revoluce a tak se ta pětka vlastně nějak ztratila uprostřed zvonění klíčů a otcova vzrušeného pobíhání  v obýváku. Ale o otce vůbec nešlo, šlo vždycky o matku. Od té doby, co nás rozdělili do 5A a 5B, ještě víc.

Vlastně to celé začalo už ve školce, kdy jsem prozvracel celý den. Takový normální všední den a já ho místo hraní s kostkama a kreslení aut prozvracím na záchodě. Naštěstí se to pokaždé přešlo, někdy i s úsměvem, protože jsem byl přecitlivělý a vůbec prostě mámin mazánek, popleta, pak nervák, zbrklík, srab a bonzák. Jo, a někdy šprt. Toto všechno sečteno rovná se odpuštěno, kdybyste nevěděli.

Zvracení vůbec byla taková zajímavá věc. Kámoška Lenka zvracela ze škraloupu, co se jí zachytil někde uprostřed krku při polykání, mě natahovalo už jenom při pohledu na ten padesátilitrový hrnec. Kdybych neměl strach, asi bych to mléko prostě vypil, vyzvracel se na stůl nebo soudružce na bílou zástěru a bylo by vymalováno. Možná bych dostal odpoledne na posteli na izolačce. Nebo vynadáno. Nebo by se taky nestalo vůbec nic, akorát by to kuchařky musely uklízet. A když o tom tak přemýšlím, ta naše malá dohoda mohla být jednoduché quid pro quo. On se nepozvrací, my nebudem muset uklízet, a učitelka bude spokojená. Jenže kámen úrazu je ten, že ony to fakt dělaly ze soucitu.

Reklama

Stejně jako uča, která musela vědět, že podvádím.

Soucit (holka).

Ve školce s tím vystačíte. I nějaký rok potom. Učitelky s váma mají trpělivost a s kuchařkama jsem byl vždycky nejlepší kamarád. Kdyby to byli kuchaři, nenáviděli by mě. Kurva, práce na hovno nebo tak nějak. Zlé pohledy a tak. Opravdové kuchařky, ty, co vaří ve stolitrových kastrolech a podle jména znají každé děcko ve škole, jsou jiné. Jak říkám, než vypukne první opravdový boj, tak si s tím vystačíte. A nemluvím o známkách z češtiny, matiky nebo přírody. Nemluvím ani o šedesátce, hodu granátem nebo skoku do dálky. A už vůbec ne o tom, který angličák je lepší. Mluvím o balení. Mluvím o prvních pusách. Mluvím o staženém žaludku, spocených dlaních a třesoucím se hlasu. A jestli nemluvím sprostě, tak jen proto, že chodím do 5A a o kundách a šukání slyším, jen když máme tělák a převlíkáme se s klukama z 5B.

Boj (kluk).

Jo. Já se fakt bojím – nepochází to slovo z toho, že se při boji člověk bojí? Jestli ne, tak mně to tak vždycky připadalo. I když vlastně prd. Nebál jsem se při každém boji. Proti kulometu prostě nemůžete s lukem. A proti luku nemůžete s holýma rukama. Jak jsem říkal, od té doby, co nás rozdělili do 5A a 5B, šlo o matku ještě víc. Teda aspoň v těláku. Sorry, vlastně před a po těláku. Ono to v té šatně vždycky vypadalo jako kurevská prdel (před tělákem musíte vždycky přitvrdit). A jak se chcete nesmát, když se ti, co mluví o kundách, postaví proti těm, co ho mají ještě na všechno, jen ne na šukání. Takové pupendo pětikačkou na břicho – a já jsem se mu vyhnul jenom proto, že jsem byl kost a kůže – je pak už jenom prvním znamením nové doby. Taková první krev, kdybych chtěl být patetický. Hodina pravdy. Buď, anebo. Být či nebýt.

Bylo to jako s tím zvracením a kuchařkama. Kdybych něměl strach, natáh bych mu prostě jednu pěstí a pak jich sám dvacet dostal. Možná by mi rozbil hlavu o železnou lavičku. Nebo o věšák. Nebo by mi prostě z nosu jenom tekla ta zkurvená červená. Nebo tak nějak to normální kluci dělají. Asi. Jenže já jsem chodil do 5A a měl jsem strach.

Strach (holka).

A kluci z 5B byli kluci, u kterých o matku vůbec nešlo. Chtěl bych říct, že tam šlo o otce, ale i tak bych to nepostih přesně. Nejpřesněji by to asi znělo primitivní vypatlanci nebo tak nějak, ale ruku do ohně za to nedám. Otázka je, jestli jsme si to my, kluci z 5A, všechno vlastně nezasloužili. Někdo říkal, že jo. A možná, že fakt jo. Ale zasloužila by si Silva, tenkrát na gymplu před tabulí, abych jí zkroutil ruku a možná ji i zlomil – jenom proto, že z ní čpěl stud a bezradnost? Jenom proto, že můj soucit přebral a vožralej se proměnil v…. v co vlastně? Anebo jinak: může si člověk zasloužit dostat do držky právě proto, že z toho má hrozný strach?

Já říkám, že ne. A skóre říká, že jsem holka.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama