Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

A hned se zase je

Zrovna minulý týden jsem vysvětloval své matce a sestře, jak je potřeba mít neustále na paměti to, že umřeme.

Začlo mě to překvapovat až poslední dobou – jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že nikdy neumřu. ono to vlastně s přemýšlením nemá nic společného, prostě když člověk je, tak ho ani nenapadne přemýšlet nad tím, že by taky být nemusel. ale když pak potom přijde chvíle, kdy si myslí, že teď právě není (prostě se to všechno dokola stane najednou úplně beze smyslu a bez účelu a prázdné a oddělené – nebytí), tak mu to tak nějak automaticky tu myšlenku to neautentické bytí podstrčí a nechá o sobě vědět: čeho se to vlastně chceš pořád držet a co to vlastně pořád chceš chtít a dosáhnout a kam to vlastně vůbec chceš jít??????? vždyť není čeho dosáhnou a kam jít a čeho se držet! 

no a potom to dojde k tomu, že to člověku doklapne: vždyť ty umřeš. nebude to třeba hned, ale jednou se to stane a i přes to, že když člověk je a myslí si, že je věčnost, tak jediná věc, ke které neodvratně směřuje je smrt – no a když zrovna to nebytí má závratnou sílu, tak si potom člověk představí, jak se to jeho tělo prohýbá v peci někde v krematoriu v Motoli, úplně samo a opuštěné anebo hnije v zemi a prolézají ho červi skrz nasrkz a to mu potom z toho je tak úzko, že až škoda mluvit. to se potom stane, že se to jednomu tak zaryje do hlavy, že zrovna ani nemusí nebýt, aby si na to vzpomněl a hned se to všechno o třistašedesát obrátí: tváří v tvář motolskému popílku to všechno pulzuje a září.

A hned se zase je.

Reklama

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama