Pokud jste někdy četli Learyho psychedelického průvodce, musí vám být jasné, že to tenhle psycholog a samozvaný guru zpočátku se světovou revolucí vědomí myslel zatraceně vážně. Svého průvodce dokončoval s kolegy Alpertem a Metznerem v roce 1964 v mexickém městě Zihuatanejo. V té době už za sebou sice měl vyloučení z univerzity, pár zásadních výzkumů aplikace psilocybinu a setkání s hromadou osobností hýbajících Amerikou 60. let, ale čekalo ho toho ještě daleko víc. Zihuatanejo bylo poslední oázou klidu v tom pravém slova smyslu: pláže, šumění moře a kyselinové výlety. LSD se tam používalo rituálním způsobem – komunita, která zpočátku s Learym v Mexiku pobývala, měla vlastní pravidla jeho užívání. Na pláži byla na stožáru postavena malá poustevna, ve které pobývali adepti na zdokonalení vědomí pomocí psychedelických látek a meditace. Idylu přerušil zásah mexické policie, který Learyho z psychedelického ráje vyhnal a završil tu klidnější etapu jeho života.
Leary svůj manuál pojal jako přísnou paralelu k Tibetské knize mrtvých – zachoval její strukturu, jazyk i formu, takže se čte obtížně, podobně jako skutečná Bardo Thödol. Vzhledem k tomu, že se stejně jako původní dílo tibetského buddhismu pocházející ze 8. století, má předčítat dotčené osobě – v tomto případě ne mrtvému člověku, ale osobě procházející psychedelickou zkušeností – je napsaná odpovídajícím způsobem. Představuje detailní návod vysvětlující každý pomyslný krok na cestě za nekonečným světlem, které má v okamžiku smrti, ale i při přestupech do jednotlivých posmrtných etap – tzv. bard, zásadní úlohu. Vědomí mrtvého, jemuž podle Knihy mrtvých cesta všemi šesti bardy trvá 49 dní, je v každé fázi nabádáno, aby se drželo „čistého světla konečné skutečnosti“ a snažilo se uvědomit jako jeho nedílná součást. V případě úspěchu, tedy uvědomění si božské kvality světla a sounáležitosti s ním, dosáhne vědomí mrtvého stavu Dharmakaji, osvobození. Takové přerušení karmického kola ovšem čeká jen na několik málo vyvolených, většina z nás musí většinou prožít ještě několik tisíc životů, a ani tak není rozplynutí se do světla božské podstaty jisté. Putujeme bardy zatíženi karmou. Čím horší karma, tím více utrpení (čím horší karma, tím horší trip).
A právě utrpení je hlavním námětem filmu francouzského režiséra Gaspara Noé – životní příběh osudového vztahu dvou sourozenců, kteří přežijí bouračku, ale přijdou o oba rodiče, je ho plný. A není nezbytně nutné, aby to bylo pouze utrpení pocházející z hrozivého zážitku tragické smrti obou rodičů při bouračce, z pohledu na jejich rozbitá těla. Noé se na utrpení ve svém filmu dívá jako buddhista – sleduje cestu sourozenců, které nerozlučně spojila ztráta rodičů a vykládá tuto „lásku za hrob“ z přísně buddhistického pohledu: vzájemná láska Lindy a Oscara je nejenom tím, co dává jejich životům smysl; je zároveň tím, co je ničí a způsobuje utrpení (smrt Oscara při prodávání drog, kolísání na hranici mileneckého a sourozeneckého vztahu). Na úrovni Tibetské knihy mrtvých je pak tato láska připoutáním, které táhne Oscara při jeho posmrtném tripu zpět na zem a v důsledku pak do nové inkarnace.
Vejdi do prázdna je skoro tříhodinová lahůdka, která se může tvářit jako Trainspotting 21. století, ale přitom je to vlastně neskutečně vydařená interpretace jednoho z nejpropracovanějších textů o smrti. Jestliže se mohl Leary v roce 1964 plně opřít o doslovné znění vět Bardo Thödol a napasovat jej na psychedelickou zkušenost, Noé nic takového udělat nemohl. Vznikl by kýčovitý film o božstvech a démonech, které normálnímu Evropanovi nic neřeknou. Byl by to film stejně kýčovitý jako snaha některých moderních guru uniknout každodenní realitě pomocí meditačních návodů a manter vytržených z prostředí, ve kterém vznikly. Noé se sice přidržuje ve svém vyprávění hlavních pilířů Bardo Thödol (světlo provázející přechody do jednotlivých „tokijských bard“ jako hlavní prvek) a dotýká se v postavě Alexe také role gurua, který má v buddhistické nauce zcela zásadní roli. Na rozdíl od Learyho má však k dispozici nástroje umožňující mu zprostředkovat vám zážitky, ke kterým byste jinak za normálního vědomí neměli přístup. Pestrobarevný výlet do vlastního mozku pomocí dimethyltriptaminu, odporně realistický pocit, že umíráte s Oscarem na špinavém záchodě v baru Void v Tokiu, anebo extatický prožitek při souloži povýšené na tantrickou úroveň v Hotelu Láska. Rozepsat se o všudypřítomném světlu, které má nezastupitelnou úlohu jak v Tibetské knize mrtvých, tak také v Noého příběhu, by znamenalo prozradit hlavní zápletku a zkazit tak překvapení čekající na vás v potemnělém kinosále.
Po Noého lekci se chtě nechtě musíte zamyslet nad náboženstvím a spiritualitou postmoderního věku. Posmrtná pouť vědomí už totiž nemá podobu putování po místech obývaných démony a božstvy, ale je prostě a jednoduše příběhem lásky mezi dvěma lidmi z masa a kostí. Po smrti podle Noého nelze čekat už žádné démonické mučení ani radostné vytržení po boku všech božstev světa – jediná možná extáze a jediné možné utrpení je extáze a utrpení skrze Ježíšova „bližního svého“. Noého konečné poselství je ale i přes postmoderní háv stále přísně buddhistické: oceán světla a svobody na vás čeká jedině když se utrpení a extáze skrze své milované vzdáte úplně: přestanete na nich lpět a uděláte krok do neznáma; vejdete do prázdna.