Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Šedá inteligence aneb cesta do počítače a fleškou ven

Tomééé ! Křičel jsem, seč mi síly stačily. Věděl jsem, že jestli mi je někdo schopný a ochotný pomoct, je to právě Tom…

Ještě před několika lety jsme byli nerozlučná dvojice, na akademii jsme spolu dokonce dlouhá léta bydleli na pokoji. Tam mě Tomáš naučil o životě možná víc, než co do mě stačila natlouct máma…

Reklama

Tomáši, zařval jsem znovu. Virtuální ozvěna a nic.  Byl jsem úplně sám a byl jsem strachy obsypaný husí kůží. Stošedesátigigová samota.

 

Vzpomínám si, když jsem to poprvé před Tomem vytáhl.

 

„Ty seš vážně magor!“, rozeřval se. „Jak by se kurva mohl počítač uvědomit!“.

„Dobře, dobře, neřvi na mě, dyť se nic neděje. Jenom si prostě myslím, že to bude někdy možné: operační rychlost počítačů se zvětšuje exponenciální řadou a paměť taky. Představ si moment, kdy ta mašina pojede tak rychle, že dojde ke zkratu v paměťových tocích nebo tak něco a přeskočí v něm jiskra vědomí! Do prdele, tak aspoň připusť tu možnost!“

 

„Ty už jsi z toho hulení úplně zešílel! Co to bylo minule? Život ze vzduchu? Ha! – jestli sis ještě nevšiml, tak všechny komply mají takový ten malý knoflík, co když na něj zatlačíš, tak se ta mašina vypne. Chápeš ?!? V.Y.P.N.E. !“.

 

Tom byl celý rudý a mně došlo, že to tudy nepůjde. Nemohl jsem mu říct o nápadu, který mi zrovna jezdil hlavou. Byl jsem na začátku a ještě jsem přesně nevěděl, jakým směrem se vydat….

 

Stejně jako tenkrát i tady a teď, ve virtuální prázdnotě svého vlastního počítače, se mi hlavou honily splašený neosedlaný koně. Kdybych se na to tenkrát vykašlal, nebyl bych tu. Kde se vlastně stala chyba? 

Byl to hrozný nápad – abych mu dokázal, že moje teorie není jen pytel blábolů, začal jsem slídit ve všech IT doupatech…Zrušil jsem na měsíc svoje závazky a odvalil se do mekky všech experimentů – tajného místa Ublan kdesi na Islandu. Ze svých zdrojů jsem věděl, že se tam dějou totálně sick věci. Aby bylo jasno, v té době byly ty tam moje naivistické představy o samovolném uvědomění počítače. Došlo mi, že bude potřebný udělat daleko větší oběť, než o jaké jsem mluvil ve svých teoriích. Znělo to jako fantasy, ale já jsem neztrácel naději v to, že to půjde.

Na Islandu šlapalo všechno jako po másle – přesně podle mého tušení. Po pár dnech usilovného šmejdění jsem dostal kontakt na Kontakt, co věděl o Ublanu. No a za pár dalších dnů jsem už s Kontaktem sjížděl do místnosti uprostřed vybublanýho kráteru, kde to smrdělo jak u nás v Akademii na pánskejch. Vzpomněl jsem si na všechny drsné chvilky strávené s Tomem a uklidnil se myšlenkou na domovinu. Výtah narazil na dno. Syčení. Všechno bylo jako v mlze – v mlze jsem taky přebíral klec s malou bílou myší. Nikoho jsem nepotkal, jen Kontakt, který mě vedl do podzemí mi sdělil, že ta myš je klíč. Ale ať to moc nekoumám. V přiložené brožurce, co byla obvázaná chlupatou kůží, jsem dostal návod jak dál postupovat.

Islandská anabáze byla u konce. S uspokojením a v bezpečí letištního záchodku jsem nadopoval krysu rohypnolem a manuál v chlupaté kůži jsem schoval na dno kufru.   

Zpátky doma, v teple vyhřátého obýváku jsem se do toho pustil. Přivázal jsem myšku za pařátky k malý destičce na stolku a chystal se jí vypreparovat kus miniaturního nevědomého mozku, co nosila v kebuli. Nebylo to tak hrozný jak jsem si myslel, ale i přesto jsem to chtěl mít rychle za sebou: malá růžová očka podlitá krví se na mě upřeně dívala a zdálo se, že mě prosí, ať ji zase nechám běžet… Zatnul jsem zuby a vyškrábl poslední kousek hnědého mozečku.

Když jsem byl po půldruhé hodině konečně u cíle, nebyl jsem ani moc od krve. Přicházel poslední okamžik – rozebral jsem střeva svýho komplu a do centra procesoru jsem elektrodama, které mi zatím z Ublanu došly, implantoval kus krysího mozečku. Byla to pecka! Tehdy jsem si říkal, že bych mohl zavolat Tomovi a svěřit se mu se svýma pokrokama. Ale rozmyslel jsem si to. Zbytečně bych ho rozrušil a naše kamarádství by mohlo skončit na dobro. Moje fantastické úvahy ho stejně nikdy nezajímaly – v tom jsme se vždycky rozcházeli. Já jsem měl raději kecy o posthumanitě, Tom je nesnášel. Já jsem se vznášel v oblacích a uvažoval o smyslu dějin, Tom si dělal svou mravenčí vědeckou práci….

Ze vzpomínek jsem se vrátil zpět do černočerné gigabajtové tmy, protínané občas mýma vlastníma představama. Naštěstí to nejhorší už bylo za mnou: v jednom okamžiku se na mě vyvalil všechen ten hnis, co jsem kdy na webu prohlížel. Fakt bych to nikomu nepřál – ani svému největšímu sokovi. Byl to virtuální očistec a já strašně moc chtěl, aby to přestalo. Uvědomil jsem si tu hrůzu a pohled, který se mojí matce naskytne, až mě najde totálně vypnutého kousek od naší telky. Tomu všemu jsem chtěl zabránit: doufal jsem, že můj dvoumegový řev zaslechne prostřednictvím skriptu i Tomáš. Byl jsem si jistý, že zrovna sedí někde u své mašiny a řeší krásné pozemské věci. Já jsem skučel pod tíhou dat, které můj mozek pomalu přestal dávat a začal se modlit, aby to už skončilo. Upadl jsem zpátky do víru vzpomínek a přesunul se do svého rodného domku.

 

Odstranil jsem poslední zbytky krysího mozečku z prstů, zmáčkl magický tlačítko od komplu a doufal, že Kontak z Ublanu mluvil pravdu pravdoucí. Podle jeho teorie by měly krysí nervové spoje zvýšit výkon mašiny o tisíc procent a vysmažit paměť na nějakých dvě stě tisíc giga. To bylo přesně to, co jsem chtěl a potřeboval. Od první zmínky o teorii sebeuvědomění už uplynulo spousta vody, ale já jsem si pořád vzpomínal na spásnou myšlenku, která mě napadla během jednoho z našich šílených rozhovorů s Tomem.

Ten už byl tenkrát docela pod parou, když jsem na něj vybalil své vize o super-výkonným počítači.  

“Představ si, že máš tisícinásobný výkon a chceš ten kompl tak zahulit, aby si uvědomil sám sebe!“, řval jsem na Toma, který byl po dvanácti Kruškách už setnutý jak novodvorský mnich.  

„Seš fakt vedle! Nemel mi tu ty svoje hovadiny o uvědomělým počítači!“, urval se na mě Tom.  

„Ale ne, uvažuj: myslíš, že by bylo možný dostat tok dat v mašině, která je vyžhavená k zalknutí, do smyčky. A jestli ano, jak by to šlo zařídit?“  

„Musíš do ní nalít pivo, vole!“, pronesl velkodušně Tom a začal kolem sebe prskat smíchy.

„Magore!“, zařval jsem a utřel si Tomovo pivo z čela, „jediný možneý způsob je, dostat ho do úzkých. Prostě ho upgrejdovat tak, aby nebylo cesty zpět!“.   

Upřel jsem na něho svůj významný pohled, ale ke svému velkému zklamání jsem už civěl jenom na kus vylitého spícího masa. Do prdele, zaklel jsem a objednal si dvojitého čerta.

 

Jenže z esencielního pokusu s mašinou vyhulenou pomocí krysích buňek zbyl akorát seškvařený hardvér. Bylo to všechno úplně nanic. Mašina to nedala. Musel jsem se zase načas vrátit do každodenní rutiny, aby mi došlo, jak se posunout dál. Začal jsem smutně bloumat pražskýma ulicema, bavit se s houmlesama a tupě zírat na kapky valící se s rachotem na zem. Byl jsem uprostřed toho prochcaného listopadu úplně na dně. Jediný experiment, od kterého jsem si sliboval radikální převrat svého života se nekonal. Často jsem myslel na Toma a jeho krásný pohodlný život v archivu. Hodiny, dny a týdny jsem takhle proflákal po smradlavých pražských zákoutích a doufal, že se něco stane. Až do těch chvil jsem měl za to, že se velkým lidem musí dít velký věci! Ale zrovna v tom okamžiku se mi snad mstily všechny krysí duše světa!

Aaaaaaaaa !! Řval jsem do oken lidem, které moje trápení ani za mák nezajímalo.

 

 „Kdo to tu do prdele tak řve!?!“, vytrhlo mě z mého dušebolu. Odněkud zprava jsem uslyšel šustění starého Rudého práva. „Dyť už držim hubu“, odpověděl jsem do černé tmy, s ocasem staženým mezi nohama.

 

„Aby ti tam jedna nepřistála!“ zaznělo ještě jakoby ozvěnou.

 

Ani jsem neměl čas zachytit tiché,  šoupavé, ale proklatě rychlé kroky, a už byl u mě.  

„Tak vo co jde? Ženská?“ zahučel mi přímo do ksichtu.

I přes hrozný smrad jsem ucítil teplo obyčejného lidského soucitu. Možná i to mě přimělo k tomu, abych s pláčem Pepovi, smradlavému pražskému tulákovi, všechno vyklopil. Taky si prošel svým trápením. Často jsem se neudržel a řval jak malé mimino, když mi vyprávěl o útrapách, které za komoušů musel vodestát. Noční prohlídky, psychický nátlak, únosy, vydírání a jiné sračky. Vrcholem všeho byl strašný komouš Lojza, který tenkrát v osmdesátém osmém dělal v Motolské nemocnici pokusy na lidech. Pepa byl jako jedna z největších kapacit násilně vybraný na pokusy s šedivou kůrou mozkovou. Když mi ukázal díru v hlavě, která mu po Lojzovi zbyla, pozvracel jsem se jak malý kluk. Od té lobotomie byl Pepa dítě velké Matky Ulice.  Zrovna jsem si utíral svůj slzama smáčený obličej, díval se soucitně na Pepíka a uvažoval, jak to mám v životě hrozně lehký, když mi po pravé noze přeběhla krysa a mně to najednou docvaklo!

 

„Do hajzlu!“, zařval jsem. „Že mě to nenapadlo dřív!“. Chytl jsem Pepu za límec a začal s ním házet ze strany na stranu.

 

„Můžeš mi dát kontakt na Lojzu? Je to fakt nutné, otázka života a smrti!“  

„Jseš si fakt jistej? Dyť to byl největší komunistickej řezník v Praze. Kdo ví, kde teď kuchá mozky!“

 

„Právě o to mi jde!“

 

„No naposledy jsem ho zahlíd v limuzíně na Václaváku, takže mám za to, že nebude vůbec lehký se k němu dostat!“

 

 

Ale ani v tomhletom neměl Pepa pravdu. Stejně jako na Islandu, i v Praze jsem prošmejdil všechny komunistické doupata, poznal hromady lehkých žen a nesčetněkrát dostal přes držku, ale Lojzu jsem nakonec vyhrabal. Žil si, šmejd, na vysoký noze ve vilce na Vinohradech. Nebylo vůbec těžký ho přimět, aby se vrátil k svému starému řemeslu. 

 

„Ti sráči v parlamentu už mi lezou krkem! Z těch už by ani žádnej pořádnej matroš nebyl. Krysy a prachy jim to už stačily všechno vyžrat!“ zasyčel, když jsme se dostali k tomu, kde momentálně zařezává. „A ty chceš vlastně co?“

 

Měl jsem z jeho sádlovitého podbradku a nafouklého břicha pořádně nahnáno. Ublan byl drsný, ale z Lojzy šla zlověstná zima. Ten by vykuchal i svého bráchu, pomyslel jsem si.  

„Potřebuju dostat aspoň gram šedivý kůry ze svojí hlavy!“ vyhrkl jsem.

„A to jako, do prdele, na co? Poslouchej, parchantíku, nejseš ty náhodou vod Jakeše? Říkám ti s pravdou ven, nebo tě tady vykuchám jak králíka!“ 

 

Chtě nechtě jsem musel kápnout božskou. Lojzovi spadla jeho hnusná sádlovitá čelist, když slyšel zkazky o Ublanu a jiných svinstvech. Pepu jsem ale neprásk, to jsem si sám sobě přísahal!

 

„Hele šmejde, ty si zahráváš s ohněm, je ti to jasný? Pro mě za mě, já tě kuchnu, ale za následky neručím, rozumíš ty ksindle?“ 

Bez řečí jsem všechno odkýval a pak jenom civěl na to, jak si starý tlustý Lojza vybavuje kuchyňku. Po půl hoďce jsem ležel břichem dolů, za další půhodku už jsem celý spocený bolestí seděl naproti Lojzovi v křesle, v ruce kus své vlastní palice. „Hele, ty sračko, všechno, co s tou šedinou chceš dělat, musí být v naprosto sterilních podmínkách, rozumíš?“

 

„Jasný, sykl jsem plný bolesti. Nelam si hlavu!“, dodal jsem a uvědomil si, jak příznačné to „nelam si hlavu“ pro Lojzu bylo.

 

Hnusnej odpad, nechtěl jsem myslet na to, co dělal tenkrát v Motole.

 

Řezal jsem zatáčky jak šílený. V Modřanech jsem byl coby dup. Matka nebyla doma, asi někde se svým novým šamstrem objížděla kunšofty. Z kufru káry jsem vytáhl fungl novou mašinu, zapojil drátky, vyndal fidlátka a začal. Šedina odpočívala v klidu v mrazáku, který se celý fialověl vod toho dezinfekčního svinstva. Koňský klobásy, krůtí i hovězí – všechno jsem  potřísnil tím sajrajtem. Trochu mi to připomnělo krásný teplý dětství, kdy mi máteř mazala afty. Zatlačil jsem slzu a pustil se do práce.

 

Mašina byla vykuchaná než bys řekl švec. Trochu se mi motala hlava, ale do mrazáku jsem ještě zvládnul dojít. Sedl jsem si na zánovní pohovku, která už stačila posbírat manýry svojí majitelky, a pustil se do toho. Hardvér byl prvotřídní klasa, procesor jakbysmet. Vyndal jsem pinzetou šedinu, která si ve zkumavce seděla, jako by se nic nedělo a rozdělal procesor. Pro jistotu jsem zavolal ještě Vojtovi, který mě dodal poslední know-how o tom, jak nahradit silikon lidskou šedou kůrou mozkovou! Ruce se mi třásly jak starý bábě, ale nakonec jsem to, zlitý potem, zvládl. Zatavil jsem to kusem umělé hmoty, strčil zpátky do bedny a významně upřel oko na to velevýznamný tlačítko. Pomyslel jsem na Toma a zmáčkl…  

Myslel jsem, že z toho kvílení zešílím. Všech 5 smyslů se slilo do jedné velké buněčný prázdnoty. Poslední, co si pamatuju, je pohled na svoje bílé, jakoby vysáté tělo, toporně opřené o stěnu pohovky. Oči otevřené, jakoby ze skla. Hnusný pohled…došlo mi, že jsem se vypnul!

 

Dopad na dno gigové prázdnoty hrozně bolel. Nejtvrdší kachličky ve městě, pomyslel jsem si, ale pak mi došlo, že jsem přímo v kompu. Panika začala doléhat. Nic jsem neviděl, neslyšel ani necítil, ale byl jsem toho „plný“. Bylo to jako by vás někdo nafoukl pumpou na vodácké čluny. Nejhorší nadýmání na světě. Kolem proběhly obrázky nadutých krav. Došlo mi, že můžu vizualizovat. Čas nebyl. Když se moje vnímání konečně trošku ustálilo, začal jsem rozlišovat datové toky – byly tam strašně odporné řeky plné zahnisaných dat. Došlo mi, že to je kal počítačový sítě: porna všeho druhu, nejhorší nehody, popravy a další svinstva. Na druhé straně byly horské řeky s nádherně průzračnou vodou…

Když jsem se zkoncentroval, „viděl“ jsem miliony malých nicotných toků – diskuze, emaily a jim podobné hovadiny. Začal jsem řvát o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Došlo mi, že vlastně neřvu, že jsem pořád ještě navyklý na starý fyzický vzorec fungování. Byl jsem ztracený a vyděšený jak malý kluk. Chtělo se mi řvát. Ronit obyčejné lidské slzy!  „Toméééé!“, snažil jsem se ječet jak pominutý. Teda spíš moje mysl kvílela děsem. Věděl jsem, že tam někde v té přehršli dat musí být. Že není možné, aby nebyl na síti a neslídil po nějakém prvorepublikovém datovém nášupu. Začal jsem ožívat. Mysl mi těkala jak hejno jepic. Stát se datovým tokem! Jak? Být myšlenkou! Jak?

 

„První republika – TGM – Rašín – Mnichov – 17. listopad 39…“ Mumlal jsem si to dokola, jako kdybych byl znova u státnic. Pořád dokola a dokola. „TomMan@centrum.cz“, jel jsem dál a snažil se vzpomenout na další detaily Tomovy veleúspěšné doktorandské práce o mocenských strukturách za První republiky. „Že jsem si ten excerpt nepřečetl celý!“, vyčítal jsem si. „Jakže to do prdele bylo!?!“

 

Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem se do té hnusné řeky ponořil. Google to v cyber prostoru s přehledem vedl. Čínské znaky lítaly vzduchem jak pominuté, ale bylo jasné, že to červení komouši z Číny ještě nestačili všechno odblokovat. Támhle skupinová poprava, tam hrozivý odběry orgánů mnichům Falun gongu. Bylo tutové, že se nesmím nechat strhnout.

Zanořil jsem se až po kotníky. Všude smrad síťového odpadu. Moje myšlenka na „tomas novak dizertacni práce“ nenesla žádné ovoce – narážel jsem na samé sračky:

 

         Bibliography/institute of information theory and automation

         Publikační činnost – 1997 – II. Dětská klinika

         Katedra pedologie a geologie AF ČZU

 

Do prdele! Proud gůglu mě strhával čím dál víc. „Kobzanová ukázala prsa.“ Zkusil jsem „tomas novak brno“. Zásah!!!! Trefa přímo do černýho:

 

Brněnská univerzita – Zahraniční styky – Socrates-Erasmus – Závěrečné zprávy studentů – Polsko – Wroclaw University – Tomáš Novák …www.muni.cz/zahranicni-styky/socrates/erasmus/zaverecne-zpravy-studentu/Polsko/Wroclaw/ZZ-NOVAK_Tomas.doc/view – 14k –„

 

 Pouhých 900 kilo, jásal jsem jak zjívený. Byl jsem datama nadutý jak koza a víc než giga by se do mě nevlezlo. Ale byl jsem tam! Zpráva jak vyšitá! Tom byl vždycky puntičkář!

„Možnosti stravování jsou ve Wrocławi pestré. Po městě je rozeseto množství menz podléhajících různým fakultám a vysokým školám. Polské menzy mají spíše charakter jídelen otevřených pro širokou veřejnost, je proto také jen na osobní volbě, kterou se zájemce rozhodne navštívit (na příslušnosti k té či oné škole či fakultě nesejde).“

 

Bylo mi jasné, že Tomova osobní volba byla jednoznačná. Vzhůru do historií prolezlého Polska! Ztráta identity, trojí dělení a Pilsudski….možná i já bych si tam nakonec něco našel. Došlo mi, že jsem u cíle. Proud se zpomalil, už to nebyl ten dravý Gůgl, ale konečná stanice:

 

NOVAKTOMAS.WZ.CZ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

 

Teď jenom doufat, aby ten starý historik zrovna štrachal nějaké data! Lebenslauf, nelebenslauf, zabrousil jsem hned na dizertační skicu. Bác ho! Do proudu byl napíchlý zrovna nějaký boční přítok dat! Poznal jsem starou dobrou Tomovu flešku. Data se tam daly přehazovat vidlema. Tom byl podle všeho v ráži – spousta nových zajímavých poznatků s prvorepublikovou tematikou. Hrad a Pětka a tak. Neuvěřitelné! Dělá ten Tom vůbec něco jiného???

 

Opatrně jsem se protáhl mezi demonstrujícími dělníky, uhnul kulce, co letěla na Rašína a proklouzl k bočnímu přívodu dat. Vyčkal jsem ten pravý okamžik těsně před odpojením flešky a protáhl se dovnitř.  

Byl jsem v extázi. Uvolnil jsem bolavé myšlenky a spočinul v křišťálově čistém dvougigovém prostoru Tomova ú-es-béčka! Žádné splašky, jenom čistá data. Prvorepublikové dobrodružství mě zvalo dál – neodolal jsem. Byla to nádherná krajina rodící se československé státnosti. Nechtěl jsem  být ksindl, ale prozkoumal jsem i ta nejniternější kilobajtová zákoutí: Tom  měl prameny vždycky dobře zmáknuté a každodennost ho zajímala stejně jako mě. V kavárně na rohu Libenské právě popíjela kafe Adina Mandlová. Přestal jsem koumat svůj digitální stav, upřel na ni svoje zářící oči a zeptal se, jestli můžu přisednout…

 

 

 

 

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama