Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Poznaná nutnost

Nedávno jsem si prohlížel fotky jedněch známých z cest po Kubě a musím říct, že jsem čučel jak puk. Pláže tam jsou plážovatější a slunko slunkovatější. Víc než v Řecku a Portugalsku dohromady. Na podzim jsem ale poznal Juanu, stačilo pár posezení u piva a už se mi na Kubu moc nechce.  

Když jsme si doprohlíželi ty úžasné fotky, dostal jsem na kousku etikety od krabice s doutníkama české číslo, pod kterým bylo Juanino jméno.

„Tak jak se máš,“ ptám se, když se navzájem rozeznáme na první domluvené schůzce – ten, co nosí brýle a ta s červenou šálou. Moje měsíce zanedbávaná španělština mi konečně v puse přestává připadat jako kus dřeva a začínám se vyptávat, jak to vlastně doma u Juany chodí.

„No nic moc. Poslední dobou si třeba musíš rozmyslet, jestli si koupíš mlíko nebo toaletní papír. S měsíčním platem nanejvýš tak 20 euro toho moc nepořídíš. Lidi pijou, aby nemuseli myslet na to, že místo budoucnosti je čeká minulost.“ Dozvídám se ještě, že předtím, než přijela legálně do Prahy, za což do státní socialistické kasy odvádí 1200 korun měsíčně, měla docela slušnou práci. „Je to celé úplně zvrhlé, o nějakém smyslu života a práce se nedá vůbec mluvit. Převážná většina novinářů jsou vyhořelé mrtvoly – ta práce ztrácí smysl v prostředí, kde existují tři oficiální kanály s pravidelným nášupem propagandy a jeden plátek – hlásná trouba režimu.“

Reklama

Na Kubě sice nikdo hlady neumírá, ale skutečnost, že má špičkový chirurg měsíční plat 20 eur, stejně jako všichni ostatní, se podepisuje na celé společnosti. Šedá ekonomika je tak rozbujelá, že kdo na to má, může sehnat prakticky cokoliv. Kdo ne, musí živořit na přídělovém systému a slintat nad zbožím v „kubánských tuzexech“, kde se nakupuje speciální měnou pro cizince. Nejžádanější je spodní prádlo, protože toho je zoufalý nedostatek a je extrémně drahé. V rodinách ho obvykle dědí dcery po matkách. Juana s sebou domů obvykle bere také léky, protože i přesto, že velký bratr Chávez platí za kubánské doktory víc než štědře, léky a lékařská péče jsou na Kubě sice dostupné, ale v lepší kvalitě jen těžko zaplatitelné. „Pracovat nebo nepracovat vyjde úplně nastejno – kdo má štěstí a podaří se mu sehnat vládní licenci třeba na ubytovávání turistů, je na tom líp než zbytek. Ten může třeba lovit ryby, ale musí se spokojit s tím, co kvůli velikosti nebo kvalitě nemůže na talíř turistům. Tedy pokud má to štěstí a sehnal si licenci.“

Já zase Juaně vyprávím o potížích, které máme s naší malou českou protodemokracií. O tom, proč na ni jsou prodavačky nepříjemné a proč to někdy v tramvajích vypadá, jako by se jelo na pohřeb… a taky o tom, proč musí Juana pracovat 6 dní v týdnu, 10 hodin denně s přesně vymezenou dobou na sezení. Snažím se jí vysvětlit, že je na tom vlastně ještě docela dobře ve srovnání s tisícovkama Ukrajinců a Mongolů, kteří svůj osud u nás spojili s agresivnějšími podnikavci – nemluví anglicky jako ona, jen rusky, jazykem, kterým se Češi kolem třicítky domluví už jen zřídka, a nemají vysokou školu. Část z nich každé ráno nasedá do špinavých dodávek a jezdí po stavbách, kde za mizerné peníze dělají mizernou práci, ke které by Čecha jeden nedotáhl ani heverem. Druhá část se každé ráno prodává v Holešovicích před Výstavištěm, doslova. Postávají a čekají, až si je někdo najme, na den dva, možná i na celý týden, pokud budou mít štěstí. Bez štěstí můžou třeba skončit po celodenní dřině bez jediné koruny, protože zrovna naletěli někomu, kdo dobře ví, že spravedlnosti, té se v Praze nedovolají. S těžko srozumitelnou češtinou a bez vzdělání to holt nikam dotáhnout nemůžou. Vzdělání je sice Juaně v Praze prolezlé suvenýry taky prd platné, ale aspoň si máme o čem povídat. A jak se tak probíjíme kubanismy, jak si typicky ostrovní výrazy sám pro sebe pojmenovávám, začínám si uvědomovat, co je pro svobodu člověk všechno schopný udělat. A také to, jak je svoboda těžko definovatelná a záleží na potřebách každého člověka. I přes zoufale malou slovní zásobu se jí snažím ještě napůl z legrace vysvětlit, že někteří lidé prostě svobodu potřebují míň a někteří víc – nebo spíš, že ta potřeba se zvyšuje s dosaženým vzděláním. Porotože jak jednou člověk nakoukne do říše možností lidského ducha, je ztracen.

Následuje chvilka ticha, kterou přeruší Juana: „To ale jde jenom s plným žaludkem.“

Za několik dní sedím u piva a shodou okolností poslouchám vyprávění dalšího páru, který na Kubě strávil dovolenou. „Všechno je tam na lístky. Rýže, fazole, mléko, prostě úplně všecko. Jako turista tam ale v obchodě na lístky nenakoupíš a musíš se speciálníma prachama do obchodu, kde stojí všechno skoro stejně jako u nás. Normální nákup za nenormální peníze a tržba režimu přímo do kapsy. Není to tam tak hrozné jako třeba na Haiti, spíš jako u nás za komoušů, ale trošku horší. Přijdeš večer do baru, objednáš si půl hodiny před zavíračkou koktejl, ale číšník ti řekne, že nemá rum. Na a pak ho vidíš vycházet s ruksakem narvaným flaškama. Kdo nekrade, okrádá sám sebe. Lidi tam ale neumírají hlady a to je hlavní.“ Chce se mi nesouhlasit a začít vyprávět o Juaně, které přežívání na fazolích, rýži a sem tam kousku masa, prostě nevoní. Nedostávám se ale ke slovu. „Tam se člověk fakt nemusí bát vyjít na ulici. Prostě se nebojíš jít ven, protože už jenom z toho, jak to tam vypadá a jací lidi jsou, poznáš, že se tam nekrade.“

Kamarádka si neuvědomuje absurditu právě vyřčeného a naše debata začíná nabírat familiérně známé kontury. Tuším, že skončí jako obvykle: prakticky se k ničemu nedobereme. Někteří, jako třeba já, věří, že stojí za to obětovat lákavý pocit bezpečí za pocit svobody – i když možná pocit stejně těkavý jako ten první. No a někteří tvrdí, že dnešní doba je tak nějak vymknutá z kloubů. Víc se vraždí, krade, uplácí. V salámu není maso, v sýru mléko a vůbec, celkově to je na dvě věci. Je z nich cítit, že by klidně část svojí mnohdy „nevykonávané“ svobody, obětovali aspoň za kousíček vlídnějšího světa. A nejhorší na tom je, že jim zčásti rozumím…akorát tomu stoprocentně spokojenému bytí odmítám věřit. Pokud je, tak jedině filozoficky jako Hildegardino „Esse est Unum, Bonum, Verum“. Jinak je ale totiž svoboda jen ta hořkosladká Spinozova poznaná nutnost. Tedy alespoň v mém případě.

 

                                           

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama