Vsadím se, že podobný spor zuří mezi tisícemi dalších lidí všude kolem mě a nemusí to být zrovna debata o existenci či neexistenci globálního oteplování. Světem hýbe spousta problémů, na které je dnes, v době informační, možné udělat si jasný názor. To, co ještě před pár lety patřilo do diskuzních klubů akademiků, je předmětem debat na oslavách narozenin, třeba zrovna u sousedů ve vaší vesnici. Anebo v hospodě každou středu po fotbale. Že byste neřekli, že se zrovna Lojza zajímá o globální oteplování nebo krizi na finančních trzích? Vaše chyba. Až vás bude u piva při diskuzi o Mezinárodním panelu pro klimatické změny (IPCC) válcovat argumenty, budete jenom bezradně lapat po dechu. A vůbec nevadí, že o IPCC slyšel poprvé z televize nebo si o tom přečetl krátkou zprávu na internetu. Ostatně podobně argumentovaly a budou argumentovat hromady dalších lidí, kteří si přečetli zprávu o nevěrohodnosti výzkumu vědců zabývajících se klimatickými změnami na University of East Anglia. 31. března 2010 sice Výbor pro vědu a technologii Anglického parlamentu zprostil Phillipa D. Jonese, ředitele Oddělení pro klimatický výzkum na zmiňované univerzitě, viny v celé klimatické kauze, výzkum globálních změn klimatu se ale z této aféry bude zotavovat ještě dlouho. Také proto, že vzápětí po tom, co očistili P.D. Jonese, poukázali členové Výboru na praxi mezi vědci zabývajícími se klimatickými změnami, kteří vykazují tendence netransparentně zacházet s daty a metodologií, s jakou k těmto datům přistupují. K netrasparentnosti samozřejmě přispívá také skutečnost, že při práci s informacemi o stavu životního prostředí jde někdy, tak jako v případě anglickém, o údaje spadající do kategorie „tajné“.
Obrázek o tom, jak daleko se roztržka týkající se věrohodnosti výstupů IPCC a klimatických změn vůbec, dostala, je možné si udělat z dopisu uveřejněném v časopise Scientist minulý měsíc. V něm všichni členové Akademie věd Spojených států důrazně protestují proti eskalaci politických útoků na vědce, obzvláště pak ty zabývající se klimatickými změnami. Poukazují na dnes již prakticky těžko zpochybnitelný fakt globálního oteplování způsobeného člověkem – jako pádný argument v diskuzi o globálním oteplování je často citován článek Naomi Oreskes z roku 2004, uveřejněný v témže časopise, který obsahuje analýzu 928 abstraktů článků o globálním oteplování. 75 procent z nich se shoduje na skutečnosti, že globální oteplování způsobené angropogenními vlivy, skutečně existuje. Samozřejmě, že v příspěvcích „obhájců“ globálního oteplování už nefiguruje článek Benny Peiser, který výzkum Oreskesové zpochybnil, nebo několikeré petice zpochybňující konsensus IPCC.
Ať už je pravda na té či oné straně – osobně stojím na straně principu předběžné opatrnosti a názoru opřeného o dlouholetý výzkum probíhající v rámci IPCC – jedno je jasné. Role IPCC ve vytváření vědeckého konsenzu na tak zásadním tématu jako je globální oteplování jej zavazuje k tomu, co nejpřísněji dbát na transparentnost v celém procesu vědeckého bádání a publikaci informací o závěrech pocházejících z tohoto výzkumu. Zároveň je ale nezbytně nutné, aby se přizpůsobil věku informačních technologií a novému typu člověka, tzv. globálnímu občanovi. Ten chce vědět, co se děje s jeho světem – a jeho žízeň po informacích jsou připraveny ukojit zástupy zpravodajských agentur, které si kvůli konkurenčnímu tlaku nemohou dovolit fundované analýzy zkušených redaktorů. Chce to vědět i přesto, že v důsledku se jeho aktivity omezují právě na monitoring událostí vstřebávaných přes hlavní informační kanály. Stává se z něho to, co Beth Simone Noveck ve své knize „Wiki Government“ nazvala „monitorial citizen“. Ten je tak zaměstnaný sledováním aktuálních událostí a diskutováním o nich, že na vlastní angažované zapojení vedoucí ke konkrétním výsledkům nemá čas. O kvalitě informací, které konzumuje, nemluvě.
IPCC tedy musí podle Sheilly Jasanoff, která působí na Harvardské univerzitě, předložit globální veřejnosti důkazy o existenci globálního oteplování daleko lepším a zodpovědnějším způsobem. Otázkou zůstává, jak by takové PR uznávané mezinárodní vědecké institutuce mělo vypadat. Jak zkombinovat přístupnost a čtivost s kvalitou prezentovaného? Vytvořit takovou strategii není lehké, ale spolehnout se v tomto úkolu na informační mainstream, který se čím dál tím více bulvarizuje, by znamenalo zcela znehodnotit výsledky dosažené několikaletým bádáním. Už nestačí dát dohromady nejlepší mozky světa a na akademickém písečku modelovat prognózy a statistiky, je nutné se taky porvat o svou část informačního prostoru. Když ho totiž nechá tak důležitý a exponovaný vědecký orgán napospas mediálním šelmám, které neváhají informaci nejprve znásilnit, pak zabít a nechat zhnít jako mršinu, bude dlouholetý výzkum ztracený během jednoho kliku na skandální titulek.
Bitva o globálního občana dávno začala – přirovnávat ji k boji dobra a zla by bylo přehnané, dokážu si ale představit budoucnost, ve které bude existovat paralelně několik mediálních světonázorů vytvářených na poptávku specifických skupin. Dokážu si vlastně představit takovou i přítomnost.