Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Foundation Years aneb výchova podle Fielda

 

V Británii mají už dlouho jasno: významné procento rodičů selhává ve své základní funkci upřednostňovat potřeby svých dětí před potřebami vlastními. Frank Field, bývalý ministr sociálních věcí, ve zprávě uveřejněné 8. prosince navrhuje, aby se při podpoře rodin položil maximální důraz na prvních 5 let života, které jsou pro dítě rozhodující. Ukazuje se, že schopnosti dítěte, které mu v pozdějším věku umožňují uplatnit se ve společnosti, se formují do 3 let až 5 let, kdy je dětský mozek prakticky „úplně hotový“. Field možná znovu objevuje Ameriku, ale i tak má jeho zpráva, obsahující řadu praktických doporučení, velký význam.

S ohledem na skutečnost, že dosavadní politika boje proti dětské chudobě v Británii zásadně selhala, konzervativní premiér Cameron nechal vypracovat studii, která se měla zaměřit na nové způsoby, jak s dětskou chudobou a z toho pramenícím životním handicapem bojovat. Ukazuje se totiž, že děti, které vyrostly v „chudých“ rodinách (také ve smyslu nedostatku péče a zájmu) si toto postižení nesou i dál do budoucnosti a vytvářejí ve společnosti specifickou skupinu.

 

Jinými slovy, britská vláda se začíná zabývat tím, jaký vliv má řádná péče o dítě v prvních 5 letech na jeho další život. Četné studie, které v rámci projektu byly provedeny, zjistily, že děti, které se narodí s menším nadáním, ale vyrůstají v podpůrném prostředí plném zájmu a péče, velice brzy předeženou v dovednostech děti, kterým se taková péče nedostává. Studie se ale nezabývá jen dopadem, jaký má nedostatečná péče na budoucí život takových dětí, ale všímá si také např. toho, jakou roli hrál při nárůstu počtu sociálně slabých rodin v Británii pokles zaměstnanosti mužů během 80. let, kdy se v Británii začaly projevovat dopady přechodu na ekonomiku založenou na službách a informačních technologiích. A jakoby mimochodem dodává, že namísto podpory zaměstnanosti žen, které se v té době dostávala masivní podpora, se měla vláda spíš starat o to, aby nepřibývalo rodin, kde jsou oba rodiče nezaměstnaní, popř. na sociálních dávkách. Dalším faktorem, jehož dopad studie zdůrazňuje, je účinnost reklamy a vůbec sledování televize dětmi. Propagace nekomerčních dětských pořadů, regulace reklamy zaměřené na děti, se zdá jako ideální v boji za snižování tlaku, jakým působí trh na rodiče, potažmo jejich děti. Hlavní doporučení, která ze studie vyplývají mají hlavní poselství: je potřeba reformovat politiku boje proti dětské chudobě a přesunout důraz na období do prvních 5 let života dítěte. Field pak navrhuje konkrétní kroky, jak toho docílit (Sure Start Programme, Foundatiou Years Programme, Life Chances Indicators atd.). Bude zajímavé sledovat, jak se koalice konzervativců a liberálů s výzvami předestřenými ve Fieldově zprávě popasuje.

Reklama

 

Celá debata nabývá na důležitosti, nejen v Británii, s ohledem na stále sílící diskuzi o konkurenceschopnosti ekonomik evropských států. Vyspělý evropský stát si nemůže dovolit mrhat prostředky na opatření, která mají minimální efekt. A zároveň si nemůže dovolit ani tolerovat situaci, ve které nezanedbatelné procento chudých rodičů uzavírá svým dětem nevědomky dveře k úspěchu. Výsledky této studie by neměly být opomíjeny ani v ČR, kde nedávno proběhla debata o mizerných výsledcích českých dětí v testech OECD. Jedním z důvodů, jak se ukázalo, není ani tak celková nízká úroveň vzdělanosti v ČR, jako spíš stále se zvětšující rozdíl mezi vzdělanými a „nedovzdělanými“ dětmi. Prostředky, které jsou a budou vynakládány na řešení tohoto problému ovšem v Británii, a očividně ani v ČR, neodpovídají kýženému efektu. Peníze, investované do školství, zacílené na generaci druhých stupňů základních škol, totiž nemohou mít očekávaný efekt, protože to hlavní bylo promarněno už dávno předtím – vštěpování základních dovedností v útlém věku. Hlavní příčina, alespoň podle zmiňované studie, je klesající míra odpovědnosti, kterou rodiče přebírají za své děti a to, do jaké míry dokážou upřednostit zájmy svých dětí nad zájmy svými. Není těžké najít důvody, proč tomu tak je: krize klasického konceptu rodiny, prosazování ideálu kariérního úspěchu jako jedině možného měřítka úspěšnosti v životě, iluze osobní svobody bez závazků, důraz na ryze sobecké životní postoje, atd. atd.

 

Čechů se to týká více než si myslíme – je o nás všeobecně známo, že jsme posledních 20 let strávili spíše starostí o největší slevy, nejbulvárnější story, popřípadě nejlukrativnější zakázky, než o to, jak bude naše země vypadat za 30 – 40 let. Nezájem o trvalejší hodnoty a důraz na okamžitý zisk a prospěch devalvují deklarovaný ekonomický vzestup. Jsme bohatší, ale jsme na sebe také agresivnější, víc krademe, jsme víc xenofobní a rasističtí. Samozřejmě, že je vina na každém jednom z nás, ale malou útěchou budiž, že slabiny systému, který začal fungovat před 20 lety v ČR, si Britové začínají v plné míře uvědomovat až 25 let po tom, co se u nich zcela prosadil. Budeme muset taky čekat ještě dalších deset dvacet let, než nám dojde, kde má prolém se vzdělaností českých dětí začátek?

 

Smysl mi Fieldův report dává také při diskuzi o otázce Romů. Pokud se v Británii za 13 let, během kterých běžela masivní podpora sociální mobility a boje proti dětské chudobě (investice labouristické vlády v řádech miliard liber), nepodařilo udělat téměř nic, jak je možné upřímně tvrdit, že v ČR usilujeme o vyřešení romské otázky?  Neusilujeme, respektive usilujeme, ale jaksi po česku. Kdyby nebylo několika desítek neziskových organizací, které s romskými matkami a jejich malými dětmi pracují přímo tam, kde to je nejvíc potřeba, tak by situace byla ještě horší. Britská studie totiž jasně říká: máme vědecké důkazy o tom, že pokud na svoje dítě rodič prvních 5 let kašle (a je velice pravděpodobné, že tak spíše činí „chudí“ rodiče, kteří jsou sami stejně „postižení“), nebude to mít jejich dítě v životě ani trošku jednoduché. Tím „kašle“ se myslí to, o čem ve studii mluví ředitelka jedné základky v Anglii a co mnohým (nejen) romským dětem chybí,  v důsledku toho, že si důležitosti takových věcí jejich rodiče nejsou vědomi.

 

 

Zmiňovaná ředitelka vyjmenovává dovednosti, které považuje za základ, se kterým by děti měly zasedat do lavic první třídy: umět vnímat ostatní děti, rozumět slovům „ne“ a „přestaň“ jako slovům vymezujícímu hranice chování, umět chodit samostatně na WC, znát svoje jméno, umět si říci, když něco potřebuje, umět si pověsit oblečení, mluvit v celých větách a otevřít knihu. Možná si říkáte, že to jsou triviální dovednosti, které jsou dnes již samozřejmostí. Stav na druhých stupních těch základních škol, ze kterých odešly všechny „chytré“ děti na víceletá gymnázia, ale naznačuje úplný opak. O romské komunitě nemluvě – tam je situace ještě daleko horší. Odpovědnost za nepřizpůsobivost a agresivitu, se kterou se učitelé ve třídách setkávají, nesou v první řadě rodiče, ale hned za nimi také stát. Chybí kampaně, které by sociálně slabším rodičům dětí vštěpovaly důležitost rané péče, chybí térenní pracovnice pohybující se přímo v ghettech (na základě úspěšného postupu Španělska) nebo speciální školky v těchto oblastech, chybí speciální programy a nástroje zaměřené na vzdělávání rodičů.

 

No a konkrétně v otázce integrace Romů neselhává jen stát a Romové sami. Selháváme také my, Češi. Pokud si téměř polovina z nás myslí, že řešením by bylo jednoduše se jich zbavit, pak se nelze divit, že se vláda problémem nezabývá dostatečně.

 

Vzhledem k současné ekonomické a politické situaci se nelze ani domnívat, že si někdo z našich politiků zprávu Franka Fielda vůbec přečte, natož pak vezme k srdci. O to větší prostředky pak ale budou muset být vynaloženy za 20 let, až zjistíme, že jsme se v PISE propadli na poslední místa žebříčku vzdělanosti a že vztahy mezi menšinami a většinovou společností v ČR jsou už prakticky neřešitelné.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama