Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

DMT – za hranice mozku

Psychedelický výzkum, který na počátku 60. let neslavně odstartoval Timothy Leary na Bostonské univerzitě, se během dalších let rozběhl do mnoha směrů. Když se americký psychiatr Rick Strassman o třicet let později pustil do výzkumu DMT nevěděl, že se pouští na extrémně tenký led. Jeho kniha „DMT – Spirit Molecule“ je i po devíti letech fascinujícím příběhem o touze člověka porozumět vlastnímu mozku.

 

 

 

Reklama

Leary: z univerzity do vězení

V rozhovorech, které se týkají entheogenů, látek vyvolávajících náboženský zážitek ("psychedelik" nebo také nesprávně "halucinogenů"), se renomovaní psychologové, psychiatři a neurologové většinou shodují na jednom… A ani Albert Hoffman, vynálezce LSD-25, neopomněl těsně před smrtí zmínit negativní vliv, jaký měl Timothy Leary a okruh jemu podobných nadšenců, na budoucí profesionální výzkum psychedelických látek. S hysterií kolem těchto látek, která Learyho nakonec dostala v roce 1970 do vězení, přišla i vlna hysterie v podobě zákazu LSD v Americe (1966) a umístění všech psychedelik na seznam Úmluvy o psychotropních látkách (1971). Celá řáda do té doby legálních psychedelik byla zařazena mezi vysoce nebezpečné jedy jako opiáty, barbituráty a amfetaminy – v té době ovšem už Learyho výzvu "Turn On, Tune In, Drop Out" uposlechlo několik stovek tisíc lidí na celém světě.

Learyho výzkum se přitom zpočátku dařilo držet pod univerzitní pokličkou. Jeho "Velkopáteční experiment" v rámci projektu "Psilocybin" v jedné bostonské kapli odhalil, jak velkou roli hrají psychedelika v navozování náboženského zážitku. Psilocybin, který tehdy svým "pokusným králíkům", většinou studentům bohosloví, podal, vyvolal u 99 procent z nich extrémně silnou náboženskou zkušenost. I přesto, že jednoho z účastníků, který intenzitu zážitku nezvládl, musel Leary honit po ulici a pak ho zklidnit thorazinem, dopadl experiment relativně dobře. Výsledky výzkumu pak zpracoval v první, a do 90. let minulého století jediné, dizertační práci Walter N. Pahnke, který pokus vedl. Závěry této průkopnické dizertace o 30 let později kriticky zhodnotil průkopník moderního psychedelického výzkumu Rick Doblin.

                                                      

I přes další, neméně významný, experiment s psilocybinem aplikovaným těžkým delikventům (Concord Prison Experiment), se Learymu nepodařilo své nadšení udržet na uzdě – také kvůli několika miliónům dávkám LSD, které ve sklenici od marmelády přinesl Michael Hollingshead, opomíjený spiritus agens psychedelického hnutí 60. let. Leary svou pouť, vedoucí z Bostonu do Mexika a nakonec přes haciendu v Millbrooku zakončil v roce 1970 ve vězení. Přechovávání marihuany, za které Leary dostal desetiletý trest, je ve srovnání s údajným zločinem, který spáchal na psychedelickém výzkumu, zanedbatelný. Z vězení Leary utekl, ale stigma nezodpovědného neuronauta mu navždy zůstane – a je nutno říct, že do jisté míry neprávem. I když Leary nebyl u pozdějších ročníků časopisu Psychedelic Review, občasníku určeného pro vážně míněný, multidisciplinární výzkum psychedelických látek, který výcházel až do roku 1971, měl na jeho založení největší zásluhu. A čísla, která jsou k náhlédnutí, působí impozantně. Do časopisu přispívala většina dnes světoznámých autorů knih o duchovním vývoji, historii náboženství a filozofii. Za všechny stačí uvést jména Ralpha Metznera, Richarda Alperta alias Ram Dasse ("Tady a teď") nebo R. Gordona Wassona, vášnivého mykologa a prvního "civilizovaného" Zápaďana, který se kdy zúčastnil houbového obřadu v Mexiku. Exkluzivně svůj zážitek popsal v roce 1957 pro časopis LIFE.

DMT –  za hranice mozku

Existuje ovšem i malá skupina vědců, kteří se domnívají, že nebýt Learyho, následující generace by se k látkám tak radikálně ovlivňujícím lidské vnímání vůbec nedostala. Výzkum, který dlouho předtím probíhal pod křídly CIA, vedl buď k fatálním omylům nebo bizarním přešlapům. Jedním z oněch "nadšenců" byl i Rick Strassman, psychiatr a iniciátor pětiletého, a vůbec prvního výzkumu psychedelik v Americe, plně sponzorovaného tamější vládou. Strassman se po celá osmdesátá léta zabýval produkcí melatoninu šišinkou mozkovou. Právě tato záhadná žláza uprostřed mozku jej dovedla k zájmu o N,N-dimethyltryptamin, neboli DMT, které podlě něj šišinka produkuje. Medicína si s touto žlázou neví moc rady, ovšem v nejrůznějších duchovních systémech hraje epifýza, respektive místo jejího výskytu, nezastupitelnou úlohu. Descartes ji popisoval jako "sídlo duše", hinduizmus ji označuje jako sídlo sedmé, temenní čakry (Sahásrary), a podle Kabaly je zase centrem duchovního života Keter, "koruna" na temeni hlavy.

Zatímco zájem o jiné psychedelické látky prakticky nikdy neochabl, DMT se nijak velké pozornosti netěšilo ani v 60. letech, ani v nedávné minulosti. W. Burroughs o něm prohlásil, že trip pod vlivem DMT je jako noční můra. DMT zůstává stranou masového zájmu hlavně pro svůj extrémně krátky a hlavně intenzivní účinek, ale také pro odpornou chuť, kterou při nejobvyklejším způsobu konzumace, kouření, navozuje. Kniha Ricka Strassmana, který se v ní pouští do nové, na newtonovsko-karteziánském paradigmatu nezávislé, teorie mozku, tak působí jako malé zjevení. Podle Strassmanovy teorie totiž nejenže mozek DMT sám produkuje, ale DMT jako takové je pro mozek doslova spirituální glukózou – hematoencefalitická bariéra, která ho chrání před toxiny a cizorodými látkami, je totiž u této látky úplně "vypnutá". V kombinaci s poznatkem, že DMT, stejně jako většina psychedelik, napodobuje nebo naopak blokuje účinky serotoninu, neurotransmiteru, který má v mozku zcela nezastupitelnou úlohu, je role DMT v lidském organismu ještě podivnější. Mozek po něm totiž doslova hladoví.

Strassman svou teorii spirituální molekuly opírá o zmiňovanou šišinku neboli epifýzu – orgán, který se formuje v 7. týdnu po početí nad horním patrem plodu a odtamtud pak putuje do centra mozku, strategické polohy v bezprostřední blízkosti zrakového a sluchového centra. Podle Strassmana epifýza nejen zodpovídá za produkci melatoninu, ale "vyrábí" také DMT: tuto doposud neprokázanou teorii opírá Strassman o několik poznatků: za prvé epifýza ve velkém množství produkuje enzymy zodpovědné za charakteristickou dimethylovou skupinu u DMT, a za druhé "má na svědomí" výrobu beta-carbolinů, sloučenin, které způsobují, že ayahuasca funguje i při "vypití". Beta-carboliny totiž blokují "rozkladače" DMT v žaludku a to pak má čas proniknout do krevního řečiště a začít působit.

Bardo Thödol

Strassman tuto tezi však posouvá ještě dále – nejenže lidský mozek DMT produkuje, on jej také využívá pro svou ochranu ve chvílích zásadních životních událostí jako jsou porod, smrt nebo eminentní ohrožení života (near-death experience). Stres, který takové situace doprovází, způsobí, že epifýza začne vyplavovat do mozku větší množství DMT než obvykle, a způsobí tak stavy naprosto se vymykající běžnému vnímání. Ostatně tisíc stran, které Strassman během několika set pokusů s nitrožilně aplikovaným DMT popsal, dokazují, že je tato látka schopna vnímání člověka změnit jako snad žádná jiná na světě – a hlavně je při mezních dávkách (0,4 mg/kg) schopná radikálně odpoutat vědomí od zážitku tělesnosti. Oslí můstek, kterým pro Strassmana takové zážitky jsou a který mu pomohl k formulaci další zdánlivě nelogické teorie, může pro kauzálně orientovaného Evropana působit jako fantasmagorie. Ne už pro Strassmana, který byl až do svého vyloučení kvůli výzkumu DMT váženým členem buddhistické komunity v Americe. Jako aktivní buddhista musel podrobně znát Knihu Mrtvých, "manuál" tibetského buddhistického učení o reinkarnaci, který duši zemřelého člověka vypočítává 49 dní na to, aby se reinkarnovala. Během těchto 49 dní prochází duše nebožky či nebožtíka několika stupni, odborně bardy, ve kterých podle vyspělosti dostává, co jí náleží. Ti nejšťastnější – osvícení – se do dalšího těla nedostanou, drtivá většina z nás ale životní pouť plnou utrpení musí ještě několikrát zopakovat, aby se úplně osvobodila ze začarovaného kruhu reinkarnace.

Při svém desetiletém výzkumu epifýzy, a potažmo lidského mozku, Strassman ke svému velkému údivu zjistil, že nejenomže se šišinka poprvé objevuje ve 49. dni ode dne početí, ale že přesně v této době se dá poprvé u lidského plodu rozlišit, zda se jedná o chlapce nebo holčičku. Devětačtyřicátý den jeho vývoje má tak pro "novou duši" osudový význam. Pro buddhistu Strassmana ovšem popsaná synchronicita buddhistických a medicínských "49 dnů" není blábolem, ale zásadním poznatkem: okamžik smrti, stejně jako narození, je extrémně stresující událostí. Otázky, co se děje s mozkem, tělem a duší člověka po smrti dokáží daleko lépe zodpovědět právě různé knihy mrtvých než moderní medicína – a Strassman tuto mezeru zaplňuje vpravdě originálně. Podle něj, a na základě zážitků jeho "bílých myší", je DMT vylučované v extrémních dávkách po smrti, zodpovědné za neskutečně intenzivní, barevné, ale i hrozivé vize charakterizující posmrtné bardo. A stejně jako život z člověka odchází skrze sedmou čakru Sahásraru, neboli DMT produkující šišinku, stejnou cestou se po 49 dnech také do člověka vrací – epifýza, která je poprvé u embrya identifikovatelná právě po 49 dnech, působí jako anténa pro duši "hledající" odpovídající tělesnou schránku. Identifikace duše s tělesností je pak zpečetěna zformováním pohlaví plodu.

Mozek a temná hmota

Může se to zdát přitažené za vlasy, ale Strassmanovi se přihodilo něco daleko vážnějšího – svůj výzkum totiž zakončil s daleko obsáhlejším seznamem otázek, než s jakým ho začal. Za zmínku stojí určitě otazníky týkající se povahy setkání s nehmotnými bytostmi, které jsou pro DMT charakteristické a které všichni dotčení dobrovolníci razantně odmítli označit jako pouhé halucinace. Nedůvěřivý Strassman během rozhovorů nad takovými zážitky zjistil, že jeho povýšený přístup k těmto zkušenostem mu zavírá dveře k radikálnějším, ale zato příléhavějším teoriím o fungování mozku – výzkum DMT jej dovedl k teorii mozku jako přijímače podobného televizoru. Nejenže DMT, vylučované v malých dávkách po celý život, prakticky zajišťuje "duševní bytí" člověka, tato látka také umožňuje přepnout mozek z programu "třírozměrná realita" do programu, kde funguje na úrovni temné hmoty a jejích stavebních jednotek, tzv. WIMPS (weakly interacting massive particles). V takovém stavu si náš mozek dokáže poradit s přístupem do paralelních úrovní existence, které nejsme v "normálu" schopni vnímat. Podle Strassmana jsou tyto stavy, navozené zvýšenou produkcí DMT ve stresových situacích, zodpovědné za tzv. Alien Abduction Experience, tedy za "únosy" mimozemskými bytostmi – ty ve skutečnosti tedy neexistují, jsou produktem působení DMT na mozek.

Psychedelický výzkum 21. století

I přesto, že na počátku 2. tisíciletí došlo ke zcela zásadnímu rozvoji výzkumu psychedelických látek, neprobíhá v současnosti žádný výzkum DMT – tedy až na "výzkum" několika set tisíc lidí, kteří používají ayahuascu v rámci nejrůznějších církevních obřadů a workshopů po celém světě. Všechny myslitelné druhy psychedelických látek se během více než 60. let, které uběhly od objevu LSD, staly předmětem zájmu mnoha stovek vědců, filozofů, umělců, hudebníků, ale i úplně normálních lidí. Aldous Huxley popsal svůj první zážitek s psilocybinem v útlé knížce Brány vnímání, T. McKenna byl přesvědčen o tom, že posvátné houby stály u vzniku inteligence a rozvoje lidského druhu vůbec, a kolegu T. Learyho, Richarda Alperta alias Ram Dasse, zase tyto látky dovedly k nohám člověka, jehož dotek byl stotisíckrát silnější než jakýkoli trip, který Alpert kdy prožil. Renomovaní vědci R. G. Wasson a A. Hoffman se zase domnívali, že nápoj kykeon, který se pil během Eleusínských mystérií ve starověkém Řecku, obsahoval psychedelickou látku obsaženou v Paspalum distichum, divoké trávě rostoucí právě v oblasti Středomoří.

 Seriózní psychedelický výzkum, který byl prakticky zrušen v 70. letech minulého století v důsledku paniky americké administravy nad rozpadajícím se sociálním pořádkem, se začíná znovu probouzet. Avšak stejně jako v případě Strassmana, který na konci své fascinující knížky poznává limity sterilního výzkumného prostředí, stejně jako limity vědeckého přístupu k psychedelickým látkám vůbec, nám potrvá ještě dlouho, než je dokážeme plně docenit – jestli vůbec. Zdá se, že nejblahodárnější účinek látek rozšiřujících vnímání je zajištěn v prostředí, ve kterém nezastupitelnou úlohu hraje úcta k životu jako nekonečnému tajemství – neodmyslitelná součast jakéhokoli náboženského rituálu nebo slavnosti. Znovuobjevení náboženského přístupu ke světu  a znovuobjevení schopnosti člověka prožívat extázi v překročení sama sebe, leží v základu zájmu člověka o látky navozující náboženskou zkušenost – entheogeny.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama