Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Committed to rubbish

 Dnes jsem zjistil, že si s plechovkami v plátěné tašce připadám jako idiot.

Otrok

Asi to přeháním, řekl jsem si, když jsem v tramvaji asi podesáté zachrastil taškou plnou zmačkaných plechovek od piva a krájených rajčat. Naštěstí byla čistá a konzervy vypláchnuté. Zápach se naštěstí nekonal. I tak jsem si ale připadal jako idiot, který přes půlku Prahy vozí odpadky, aby je mohl vyhodit do kontejneru na hliník a železo. Je mi jasné, že když se dá dohromady voda na vypláchnutí plechovek, elektřina na jejich převoz a moje nechuť podrobovat se ponižujícímu transferu, mohl bych je rovnou vyhodit do normálního odpadu. Vyšlo by to asi nastejno. To já ovšem neudělám a když už, mám pocit, jako kdybych něco ukradl. Je ze mě otrok a můj vztah k odpadkům se nebezpečně prohlubuje.

Nedávno jsem začal třídit bioodpad – na sídlišti! Koš začne smrdět třikrát rychleji než když slupky a pytlíky od čaje hodíte normálně do směsného odpadu. Asi pětkrát se mi stalo, že mi to celé v koši shnilo – byl jsem líný s tím jít o tři bloky dál k improvizovanému kontejneru na bioodpadky. Nejhorší to je v létě. Hrozí také nebezpečí, že se krysy, které láká zápach organického odpadu, naštvou a skočí mi po krkavici.

Jsou s tím samé problémy, ale já si nedám říct. Na otázku, proč to dělám, si zatím nedokážu odpovědět. Uklidňuji se tím, že ještě nejsem takový magor, abych třídil svoje exkrementy, podobně jako Jaroslav Dušek (a zástupy Švédů, od kterých to JD pochytil). Do jeho velikosti jsem prostě ještě nedorostl – ani nechci. Nechávám pracovat mísu a proud vody, který to odnáší pěkně daleko ode mě. A nezajímá mě, že se Jaroslavova duše trápí nářkem vody, která úpí pod tunami exkrementů.

Reklama

Vztahy

Ať už to je jak chce, jsem oběť něčeho, čemu nerozumím. Je to dost možná nevědomá neuróza – v osobních věcech mám bordel a skříň vypadá permanentně jako po výbuchu, ale obsese, s jakou se máma stará o svůj příbytek, se pravděpodobně otiskla hluboko v nevědomí, namísto aby přivodila nějakou praktickou výhodu. Možná je za tím úplně něco jiného. Třeba dlouhodobý vztah se stromy, mechem a květinami v dětství. Ostatně, proč by se můj vztah k odpadkům nemohl řídit zážitky v dětství? Říkal jsem si, že jestli ten vztah opravdu existuje – a tady jde o ještě nevědomější úroveň – pak by mi mohl pomoci článek, který ovlivnil titulku tohohle blogu.

Naneštěstí jsem se od pánů Davise, Coye a Le, dozvěděl jen to, že ten vztah existuje a že různí lidi jsou pro něj schopni různých obětí. Je to jako v životě: nenávidím auta a motory, ale kvůli manželce, která chce mermomocí do jara umět jezdit, starou nefunkční baterku prostě vyměním. Vím, že je to z dlouhodobějšího hlediska daleko lepší a přínosnější…a vůbec, vztah je prostě vztah.

Něco investujeme, něco si bereme zpátky. Bohužel, když už na to dojde, zvažujeme také alternativy. Pánové tak asi nepřišli na nic zásadního, když uveřejnili závěr, že jak „poživači“ (milovníci výletů do lesa, procházek, čučení na rozkvetlou louku, ležení na mechu, sbírání hub, opalování se, ale i ulic bez výfukových plynů atp.), tak i „investoři“ (aktivisté, obsedantních tříditelé, dobrovolníci, MHDfilové atp.) mají k životnímu prostředí prostě hlubší vztah. Proč, to páni doktoři nedokázali vyzkoumat. Ukázalo se však, že „alternativy“, jinak zohledňované v osobních vztazích, nejsou při těchto úvahách relevantní – člověk, který „miluje čistý vzduch“, miluje též stovky dalších věcí a je to tak úplně v pořádku. V mezilidských vztazích to neplatí – není v pořádku, pokud manžel nebo manželka milují vedle svého druha také dvě nebo tři další osoby.  Nejdůležitější je tak míra „oddanosti druhému“ – psychologové potvrdí, že budovat vztah, potažmo jej léčit, lze mnoha způsoby. Trávit společně víc času, mluvit, učit se toleranci, hledat na druhém to dobré atd. atd. Svou roli zde sehrávají širší kulturní a společenské role (mono- vs. polygamie atd.).

Zda a jak se toto dá uplatnit také na tak abstraktní záležitost jako je vztah člověka k životnímu prostředí není ale vůbec jasné. V dospělosti hraje jistě zásadní roli bezprostřední zkušenost, např. se špatným vzduchem nebo extrémním suchem či záplavami – prozatím ale nedokážeme určit, kdy a jakým způsobem se vytváří náš apriorní, nevědomý vztah k životnímu prostředí.

Davis, J.L., Le, B. & Coy, A.E. (2011) Building a model of commitment to the natural environmental to predict ecological behaviour and willingness to sacrifice. Journal of Environmental Psychology. 31(3): 257-265.