Reklama
 
Blog | Lukáš Pokorný

Chudoba ducha

Rabování a výtržnosti v Londýně nejsou živelnou manýrou několika set mladých gangstas, kteří se rozhodli dojít si pro plazmovou televizi s cihlou a zápalnou lahví v ruce. Jsou projevem společenského konfliktu, který v Anglii doutná už pěknou řádku let.

Kingston Upon Thames

Kingston je jedna z částí Londýna, ve které se nebojíte procházet ulicemi úplně namazaní o půl druhé ráno. Tedy alespoň v době, kdy jsem tam žil já – kousek od domu obrovský richmondský park, ulice lemované hobitími rodinnými domky, obchoďák Sainsbury´s, centrální boulevard plný značkových obchodů a kino.

Pokoj v domě, který jsem sdílel s dalšími 5 lidmi, mě stál 350 liber, za jídlo a týdenní jízdenku jsem utratil stovku a zbytek šel na příšerně předražené pivo a zábavu. Pravda, do doby, než jsem dostal lepší práci, to nebyl žádný med, ale na život z polovičního úvazku v jedné soukromé školce to nebylo úplně tak nejhorší. Obzvlášť když jsem si mohl skoro zadarmo zajít do knihovny, o víkendu zaskočit do Národního archivu a za těžce ušetřené prachy zajet do Brixtonu na koncert Chemical Brothers.

Odvrácenou tvář poklidného života v jihozápadním Londýně jsem ale poznal docela rychle. A není náhoda, že to bylo zrovna v úseku, ve kterém vedla autobusová linka přes oblast obecních bytů. Kdo viděl film Fish Tank, dokáže si představit, kdo ten film neviděl a nikdy v Londýně nebyl, musí zapojit svou představivost. Obecní byty jsou ve srovnání s komerčním nájmem o třetinu až polovinu levnější. V první řadě to jsou nástroje podpory sociálně slabším obyvatelům. Ve druhé řadě to jsou pak ghetta, ve kterých je několikanásobně vyšší koncentrace nezaměstnaných dospělých se základním vzděláním, jejichž děti jsou odsouzeny k podobnému osudu. Vedle tohoto prokletí si pak s sebou nesou cejch dysfunkčních rodin – matka samoživitelka je pravidlem, otec alkoholik samozřejmostí. Násilí v rodinách je na denním pořádku, stejně jako pouliční bitky. Kdo chce přežít, musí umět praštit první.

Reklama

Kapuce

Na vlastní kůži jsem poznal podmínky panující na území nikoho při jednom večerním návratu domů: jízda z práce přes celý Londýn dokáže být pěkně vyčerpávající, takže jsem první půlku cesty vděčný za ticho, které v plném autobuse panuje. Občasné zazvonění telefonu, tlumené diskuze, většinou ale otevřené knížky a unavená víčka. Na blížící se zastávce ale brzy registruji kapuci, hluboko staženou přes hlavu. Do autobusu nastupují dva maximálně patnáctiletí kluci s kamarádkou, která okamžitě po dosednutí na poslední sedačku začíná nesnesitelně ječet. Nastává zvláštní situace: sedím v autobusu plném velkých, dospělých lidí, ve kterém nesnesitelně vřeští miniaturní třináctiletá puberťačka, ale nikdo se neodváží pohnout. Nemůžu tomu uvěřit a tak se ještě jednou rozhlížím kolem dokola: registruji jediný rozdíl. Ti, co si četli, se ještě více ponořili do písmen před sebou a ti, co se jim klížila víčka si pro jistotu opřeli hlavy a předstírali spánek. Jekot se stupňuje. Rozhlídnu se podruhé a rozzuřený lhostejností a nesnesitelným pištěním vstávám a z místa za řidičem řvu jak na lesy: mohla bys prosím tě zavřít pusu? 

A pak se během vteřiny děje tisíc věcí – ten s kapucí během setiny sekundy vystřeluje ze sedačky a řítí se ke mně. V ruce se mu leskne malá čepel. Stojím jak omráčený a je mi jasné, že až mě bodne, nestihnu ani pohnout brvou. Za další setinu za ním vyráží jeho kumpán, chytá ho oběma rukama, strhává dozadu a řve: nedělej to! Nedělej to!

Až zpětně si uvědomuji, že jsem měl štěstí, které každoročně nepotká asi 10 z 1000 lidí, kteří si z napadení odnesou zranění, a cca 170 lidí, kteří jsou každoročně v Londýně zabiti

Chudí duchem

Fenomén obecních bytů, tzv. council estates, ve kterých žije přibližně 6 miliónů Britů, se za posledních 20 let stal předmětem intenzivního studia britských sociologů. Koncept obecního bydlení je produktem hybridu dravého kapitalismu, ve kterém jsou na tom ti nejbohatší stokrát lépe než ti nejchudší, a evropského sociálního modelu. Na ten spoléhá ta část britské společnosti, která na dravost volné ruky trhu není vzděláním, původem nebo rodinnými podmínkami připravena a pobírá sociální dávky nebo má průměrně placenou práci. I přesto, že je Velká Británie jednou ze zemí s nejvyšší mírou chudoby v EU, nikdo tam hladem neumírá. Britská chudoba je totiž, na rozdíl od té africké, která přináší smrt, chudobou ducha. Vedle tisícileté britské tradice a konzervativní společnosti, která se zakládá na nepsaných pravidlech, se radikálně zvýšil počet těch, kteří žádná pravidla neuznávají. Jediným měřítkem je pro ně osobní prospěch a z toho plynoucí materiální požitek, který se stal prubířským kamenem životního úspěchu, ale i otloukánkem bulvárních médií, přinášejících denně příběhy o propastných rozdílech v britské společnosti. Chudí duchem žijí život přísně redukovaný na konzumerismus. V jejich případě má ale život opřený o takové pilíře bolestné limity.

Aktuálně lze vidět důsledky přetlaku pramenícího ze střetu pečlivě pěstovaných klišé (materiální štěstí) a limitů nižší střední vrstvy, na záběrech z londýnských ulic. Dalo by se to vyjádřit také tak, že mladí gangsteři, kteří v Londýně rabují obchody, mají vše, co potřebují: jídlo, pití, střechu nad hlavou, ale i peníze nazbyt. Jediné, co postrádají, je naděje na lepší budoucnost, jejíž poslední zbytky vyprchaly v atmosféře drastických škrtů a zlatých padáků pro managery londýnské City. Není náhodou, že měřítko nerovnosti, tzv. Gini koeficient, je právě v Británii jeden z nejvyšších v EU.

Pro tamější situaci je charakteristické video z londýnské čtvrti Croydon, na kterém dívka  v kapuci suše komentuje rabování svojí party: přišli jsme si vzít zpátky naše daně. V jejím hlase nelze přeslechnout pocit vítězného zadostiučinění a spravedlivé odplaty zlému systému. Jí podobní teenageři před sebou nevidí NIC, respektive pro vztek nad nespravedlivým světem, ve kterém je médii fabrikované „štěstí“ vyhrazeno těm nejbohatším, nechtějí nic vidět. Nulová perspektiva a příležitost dělá zloděje – já nemám „nic“ a kolem se válí prachy – tak proč do nich pořádně nekopnout?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama